Skunčí dílny III: hypersonický bombardér a management v praxi

Skunk Works, alias Advanced Development Programs, je divizí Lockheed Martin zaměřenou na vývoj a výzkum. Zdejší laboratoře nejsou zajímavé jenom výsledky své práce, mezi které patří letouny U-2, SR-71 Blackbird, F-117A nebo F-22 Raptor, ale také netradičními postupy a zejména lidmi, kteří Skunk Works vtiskli svoji tvář. Asi nejznámější osobou je Clarence L. „Kelly“ Johnson s jeho 14 základními pravidly. Na chvíli se ale zastavím i některých současných projektů, na kterých se Skunk Works podílí. Jedním z nich je hypersonický letoun s rychlostí kolem 20 machů, součást rozsáhlého projektu Falcon amerického letectva a agentury DARPA a nebo bombardéru FB-22, který je, jak již název napovídá, modifikací F-22 Raptor.

Nejdříve malé summary. Skunk Works je divizí Lockheed Martin, korporace zaměstnávající 130 tisíc lidí, z toho 60 tisíc vědců a inženýrů, 20 tisíc IT odborníků v 500 městech a 56 zemích světa. Vznikl v roce 1943 z potřeby amerického letectva, získat proudový letoun v kriticky krátké době, která vylučovala běžné postupy. Až do roku 1975 řídil Skunk Works Clarence L. „Kelly“ Johnson, velká osobnost nejenom divize a společnosti, ale vůbec. V roce 2003, při příležitosti sto let od letu bratří Wrightů, ho zařadil časopis Aviation Week & Space Technology mezi 100 nejdůleži­tějších, nejzajímavějších a nejvlivnějších lidí dvacátého století.

Předchozí díly:

• Skunčí dílny I. – Rodiště těch nejšílenějších projektů světa
• Skunčí dílny II. – Létající robot startující z mořských hlubin

Clarence L. „Kelly“ Johnson a jeho 14 základních pravidel

Johnson pocházel z Michiganu a první cenu za letecký návrh získal již ve třinácti letech. Přezdívku „Kelly“ si prý vysloužil po té co spolužákovi, který se mu vysmíval, zlomil nohu a ten inspirován tehdy populární písní „Kelly With the Green Neck Tie“, mu začal říkat Kelly. Za život se celkem třikrát oženil, naposled v sedmdesáti letech. Do Lockheetu nastoupil v roce 1933, tedy více než deset let před vznikem Skunk Works a dalo by se říct, že ho již nikdy neopustil. V roce 1983 u příležitosti 50 let práce pro Lockheed, ta na jeho počest přejmenovala Lockheed Rye Canyon Research facility na Kelly Johnson Research and Development Center.

^{Obrázek: Srovnání schopností doručit výsledek v případě Skunk Works a průměrné časy v daném odvětví za použití konvenčních postupů a metod. Měří se čas od začátku návrhu po první letový test.}

Pro všechny kdo se zajímají o projektové a vůbec efektivní řízení, zůstala po Kellym řada odkazů. Mimo jiné jeho základní 14 pravidel, kterými se řídí Skunk Works . Ač v některých směrech reflektují potřebu velkých projektů a společností, v mnoha směrech jsou inspirující pro všechny, kteří hledají cestu jak svou práci dělat lépe. Pro obecnější potřeby by se asi ty nejpodstatněší daly shrrhnout do těchto bodů:

• Kterýkoliv manažer musí být schopen téměř plně delegovat projekt na kterém pracuje a to ve všech jeho aspektech.
• Všechny zúčastněné strany musí být schopny poskytnout do projektových týmů své zástupce s dostatkem kompetencí pro většinu operativních rozhodnutí
• Počet lidí, kteří jsou v nějaké spojení s projektem musí být omezen na nejnutnější minimum. Oproti takzvaně normálním projektům to představuje 10–20% lidí, avšak vysoce kvalifikovaných.
• Je třeba mít jednoduchý modelovací systém s vysokou flexibilitou pro zanášení změn.
• Množství reportů, které jsou vyžadovány, musí být minimalizován a to nejdůležitější musí být zapisováno kontinuálně.
• Každý měsíc je třeba zpracovat celkové náklady na projekt a co bylo dokončeno tak, aby zákazník nebyl překvapen, že se byl nebo bude překročen časový nebo finanční limit.

Originální a úplnou podobu praviidel najdete přímo na stránkách Skunk Works. Doporučuji přečíst i když to na čem právě pracujete není F-22 Raptor a vašim zákazníkem není letectvo. A když už jsme u něho, zlí jazykové tvrdí, že oněch 14 Johnsonových pravidel bylo ve skutečnosti 15. Tím patnáctým, prý nepsaným, bylo: Nikdy se na ničem nedomlouvej s námořnictvem.

Skunk Works dnes aneb program Falcon

Jedním z nejzajímavějších programů současnosti je program Falcon na němž se Lockheed Martin podílí. Primární motivací DARPA a USAF je vyvinout letoun, který přestože bude startovat ze základen na americkém území a bude schopen operačního nasazení na kterémkoliv místě světa do 2 hodin. Součástí programu je několik projektů, ne vždy navazujících, které směřují k vytvoření suborbitálních znovupoužitelných letounů pohybujících se vysokými rychlostmi.

V září 2007 měla proběhnou první letová zkouška HTV-1 (Hypersonic Technology Vehicle) nad Pacifikem. Letoun se měl pohybovat rychlostí 19 machů. Nakonec byla zrušena.

HTV-2 na kterém se již začalo pracovat se bude soustřeďovat na sníženi letových rizik, ale i nároků na start. Letová zkouška je plánovaná na rok 2008. Opět se bude jednat o přelet Tichého oceánu, tentokráte rychlostí 22 machů. Délka letové zkoušky bude jen o málo větší než jedna hodina.
Na rok 2009 je plánovaná zkouška HTV-3. Zde nepůjde již ani tak o základní koncept nebo rychlost, letoun nepoletí rychleji než „pouhých“ 10 machů, ale test bude zaměřen na efektivitu aerodynamiky letounu a zkoušky externích tepelných štítů, které musí vydržet teploty do 5000 stupňů celsia.

^{Video: Animace letového testu HTV-3X}

Na konci programu by měl stát znovupoužitelný hypersonický letoun s doletem 17 000 km schopný pohybu po suborbitální dráze rychlostí do 10 machů. Kromě toho má vzniknout menší (SLV – Small Launch Vehicle), který má být schopen vynášet na nízký orbit i satelity.