Hlavní navigace

Motýlí strategie chaosu

21. 2. 2007 18:11 (aktualizováno) Petr Šnajdr

Strategie je plánem k dosažení cílů.I když do jisté míry se jí lze naučit, z velké části je nadáním daným každému od přírody. Jinak bychom se na ulicích setkávali s desítkami Garry Kasparovů, Juliů Caesarů či Alexandrů Makedonských. Není už to samotné dostačujícím důkazem pro nezbytnost jejího nadání? Možná je a možná ne. Třeba stačí porozumět málu … mávnutí motýlími křídly.

Motýli

Ztracený atol kdesi v tichomoří

Slyšel jsem ten příběh vyprávět v mnoha podobách, ale vždy měl jedno společné – souslednost událostí, které postupně jedna za druhou vyvolává něco co bychom zjednodušeně mohly nazvat dominovým efektem.

Zde je jedna z podob toho příběhu.

Kdesi v širém Pacifiku je atol s lagunou. Snad nic zvláštního a neobvyklého, ale přeci se tu děje čeho si možná ani velice pečlivý pozorovatel nevšimne. Míchá se tu počasí nad celým tichomořím a kuchtíky jsou různobarevní tropičtí motýli, kteří jen tak ledabyle přelétají nad lagunou. Krása na pohled, ale krása, která ovlivňuje své okolí. Každé mávnutí křídly vyvolává reakci v okolním vzduchu a ta další a další. Vzájemně podporují a zesilují. Snad ani sám motýl nemůže tušit co vytváří. Důsledky jsou však dalekosáhlé.

Vytváří se řetěz příčin a následků, řetěz, který nabírá na síle a který zasahuje území tisíce kilometrů daleko od onoho tichomořského atolu. Na konci je mírné zeslábnutí východních pasátů. Na konci?! To je teprve začátek.Nepatrná změna vede k jiné nepatrné změně a zpomalení transportu vody z východních do západních částí oceánu. Čas vodních mas se tak ohřeje a část ochladí. Stále jen neznatelně. Jenže způsobem, který více zpomalí východní pasáty a celý cyklus se opakuje.

Ještě mnoho času musí uplynout než vše začne být pozorovatelné lidským okem a pak už ani nejde si jevu nevšimnout. Zasáhne velkou část tichomoří – od jihovýchodní Asie, východu Austrálie až k jižní Americe a k jižním okrajům Aljašky.

Zatímco země na východ od tichého oceánu postihnou sucha a horka, západní čelí opaku. A za tím vším stojí jedno motýlí křídlo. Tedy v té romantické podobě popisující jeden z největších klimatických jevů – El Niño.Ale ono vlastně je jedno co jev vyvolá a co je jeho příčinou. Tím zajímavým je sousled všech událostí, které se postupně dostanou na úroveň, která ovlivňuje globální klima gigantických oblastí naší planety.

Někde v tichomoří

Ale pojďme dál od vod Tichého oceánu …

Teorie chaosu a řetěz příčin a následků

Rovnou musím říct, že o teorii chaosu toho moc nevím. Ke všem věcem jsme se dostal tak nějak odjinud. Ale když jsem si poprvé přečetl něco o teorii chaosu, blesklo mi hlavou, to je možná přesně ono.

Mnoho systémů (čehokoliv okolo nás) nám přijde chaotických. Vlastně je ani jako systémy nevnímáme. Jsou to věci, které se dějí nahodile, jsou neuspořádané a nepřehledné. Mnohdy ale jen v našich očích, které neumí a nebo ani nemohou rozpoznat tisíce nebo statisíce zákonitostí.

Právě proto takový systém považujeme za – chaotický.

Je otázka zdali vůbec něco je „opravdu“ chaotické. Pokud bychom znali všechny vlivy a dokonale rozuměli všem akcím a reakcím systému, ztratil by systém právo na takové označení. Dobrá, ale k čemu to všechno?Pokud přijmete myšlenku, že vše kolem nás není nahodilé, jen tomu nerozumíme, znamená to, že můžeme v podstatě cokoliv ovlivnit, ale jelikož nevíme jak to funguje, nevíme ani jak. Důležité, je že to není nemožné a to bez ohledu na jak velkou věc se jedná.

Stačí málo – nejdřív porozumět a pak začít měnit. V podstatě je to obdobný postup procesnímu řízení, kdy nejdříve začneme zmapováním stávajících procesů, pak se je pokusíme nějak jemně řídit a teprve následně je uvedeme do stavu, který opravdu odpovídá našim reálným potřebám.Představte si jak něco takového je někdy složité na firemní úrovni, ale příklad s El Niño je příklad na celoplanetární úrovni. I tak vysoko lze přemýšlet – ale dnes víme moc málo, aby z toho byly nějaké praktické dopady.

I když to zní šíleně, možná jednou, a obávám se aby to nebylo příliš brzy, dokonce i do tak složitých procesů budeme nuceni zasahovat. Například z důvodů prudce se zhoršujícího životního prostředí.

Ale jsou i „menší“ výzvy. Rozumět například způsobu, kterým fungují hurikány, mohlo by se předcházet napříště jejich ničivému účinku a to obrazně řečeno „pouhým mávnutím motýlími křídly“. Co by lidé dali, aby se třeba nikdy nesetkali s Katrinou …

Hurikán Elena

Ale pojďme z oblačných výšin zase o něco blíže našemu životu …

Strategie, zkušenost, intuice a porozumění

Jakákoliv úspěšná strategie stojí na porozumění okolnímu systému. Je to jako matematická rovnice do které dosadíte hodnoty a vypadne z ní výsledek.

Čím lépe znáte systém, tím lépe jste schopni tvořit strategii. V reálném životě nemáte téměř nikdy úplné znalosti a informace o chování systému. I takový počítač, kterému můžete matematicky téměř dokonale definovat „jeho svět“, ho nakonec nebude schopen obsáhnout ani v tak „jednoduchých“ případech jakými jsou šachy. Jistou výhodu však mít bude. A to natolik velkou, že mu vystačí na to aby porazil většinu šachistů světa kdy se mu zachce. A že možná všechny.

Jeho strategická převaha spočívající v hrubé brutální síle však rychle veme za své ve všech případech, kdy je systém mnohem složitější než šach. Postačí vyměnit šach za GO a počet možných kombinací vzroste tak rychle, že i ty nejlepší počítače budou rázem v roli začátečníků, které porazí téměř „kde kdo“.

Pro člověka to znamená jediné: vždy bude balancovat na okraji propasti znalostí a své intuice, která ho provede nepoznanými zákoutími. Bylo by ale hloupé stavět jen na intuici, stejně jako na propočtech vycházejících z námi poznané části světa.

Go

Motýlí strategie, speciální jednotky a alternativní strategie

Do jakéhokoliv systému lze zasáhnout a změnit jeho chování. Množství zdrojů na to potřebných ale může být přímo úměrné znalosti systému. Ale za určitých okolností i překvapivě malé množství zdrojů a energie může vést k rychlé změně nebo zhroucení systému. Zdá se vám to šílené? Ne, vůbec nic šíleného na tom není a příkladů je překvapivě mnoho.

Prvním příkladem je Pizzarova výprava do země synů slunce a zánik Incké říše. Dobrodruh, spíše než diplomat a vojevůdce, takový byl Pizzaro. Ale snad právě jeho drzost a i odvaha ho dovedla do míst na kterém stála obrovská říše Inků. Víc jak 4000 km dlouhá země, rozložena na několika naprosto odlišných klimatických územích, s počtem obyvatel převyšujícím tehdejší Čínu, stála na jediném člověku, který byl uctívaný jak bůh.

Ve chvíli kdy se Pizzarovi podařilo zajmout Inku, kouzlo zmizelo a celý systém poskládal jako domeček z karet. 250 dobrodruhů bylo možná lépe vyzbrojeno než indiáni, ale oproti desetitisícovým armádám Inků by neměli nejmenší šanci. Ty však zůstaly paralyzovány a roztříštěny tak, že říši s již nikdy nepodařilo obnovit.

Obdobnou příhodou je dobytí nedobytné pevnosti Eben Emael. Ten příběh v sobě skrývá hodně . Udál se 10. května 1940, kdy na do té doby nedobytnou pevnost zaútočilo 100 německých výsadkářů. Tedy ani ne desetina posádky pevnosti, která byla připravena na většinu konvenčních útoků, ale přesto několik slabých míst zůstalo.

Útok, který by jinak za použití hrubé síly, tanků, podpory letectva atd. byl prakticky nemožný a kterému by pevnost odolala, nakonec zvládla několik málo družstev a pevnost padla s minimálními ztrátami v průběhu jednoho dne. Plán, který byl pilován řadu týdnů, v několika okamžicích slavil úspěch a otevřel Německu cestou přes Albertův kanál, dále na západ.

Avšak ať budeme hledat v historii jak budeme chtít, za mnohými úspěchy stojí z velké části i štěstěna. To ona je jednou z částí chaosu, té kterou jsme zatím ještě nepochopili – ta, které se přiklání tu na jednu a tu na druhou stranu.

A tak stejně jako my můžeme říci, že strategie dána hlavně mírou našich schopností porozumět složitým a obsáhlým systémům, její naplňování je mnohdy řízeno jevy, které neznáme nebo neovlivníme. A tak se samotnou strategií málokdy vystačíme, ale je třeba mít i řadu strategií alternativních.

Eben Emael

Alternativní strategie japonských středověkých válečníků

Japonsko má dlouhou historii válečnictví. Jednou z nejzajímavějších etap je nyní již značně romantizované 16. století. To byla zlatá doba ninjutsu – japonského uměni neviditelnosti, jinými slovy špionáže. Ninjové byli vychováváni již od dětství a svého vrcholu dosahovali někdy ve svých 17 až 18 letech. Popisovat jejich výcvik, schopnosti i konkrétní nasazení by bylo na několik knih. Podstatnou složkou je ale preciznost přípravy, která je srovnatelná se současnými speciálními jednotkami. Plán akce byl promyšlen nejenom do posledních detailů, ale i včetně mnoha alternativních scénářů. „Co se stane, když…“, „Jak bude akce pokračovat, když…“.

I osamocený ninja na zcela cizím území mohl mít tak velice silnou strategickou převahu nad svými pronásledovali, byť ho objevili a byť byli v početní převaze . Předem připravené únikové plány, skrýše a další preventivní techniky zvyšovali možnost jeho přežití a splnění cíle.

I takové věci musí být součástí strategie. Sázka na jednu kartu příliš připomíná ruskou ruletu.

Ninja

Závěr?

Možná na začátku stačilo napsat: věci jsou složité, vzájemně závislé, vzájemně se ovlivňující a když něco plánujete, myslete na to. Ale možná je to někdy třeba lépe říci obsáhleji i za cenu jisté složitosti. Reálný svět totiž obsáhlý je a složitý bezesporu také.

A přesto ho může změnit jeden malý motýl …

Sdílet