Hlavní navigace

Filipika proti referátům (nikoliv jejich uživatelům)

24. 6. 2008 19:38 (aktualizováno) Tomáš Kapler

Četl jsem si dnešní Lupáckou (jmenovitě Vojtěch Bednář) glosu Filipika proti uživatelům referátů. Vojta se staví proti (zevšeobecňuji) dnešním studentům, kteří místo aby vytvořili vlastní referát, tak jej odněkud opíší. Dovolím si s tím trochu nesouhlasit a zkusím nějak rozepsat proč.

Kdysi jsem slyšel nějaký příběh (jistě smyšlený) jak nějaký „normální“ muž koukal s nějakým úspěšným mužem na nějakou vědomostní soutěž, kde někdo odpovídal s přehledem na všechny otázky. Onen normální muž se pak ptal toho úspěšného muže, kolik by dal za takového člověka. On odpověděl, že 50$, protože tolik stojí dobrá encyklopedie. Chytrost nespočívá v tom co víš, ale v tom vědět jak to (co nejrychleji) zjistit.

Pointa je taková, že když zadám někomu úkol „dones mi referát na X.Y.“, tak já (a myslím že i reálný život) si cením více člověka, který jej vyřeší za deset vteřin napsáním „g referát X.Y.“ do okénka prohlížeče, než někoho, kdo se to deset hodin šprtá. pátrá v análech atd.Nechci tím ovšem vůbec říct, že by práce studentů měla být založena na opisování jiných, přesně naopak. Problém ovšem je, že dnešní školský systém (ne jenom český), je založen nikoliv na kvalitě (učení, prací, znalostí, schopností …), ale na kvantitě.

Jako učitele/profesora by mě mělo myslím více zajímat to, jestli dotyčný daný předmět zvládá využívat v běžném životě, jestli jej baví, jestli se o něj zajímá i jinak než jen tím, že se naučí na písemku, jestli se dokáže rozumně ptát, jestli ví, jaké jsou další zdroje informací a jak je efektivně používat a tak dále.

Opět mi to připomíná jiný, tentokrát skutečný a osobní příběh, kdy jsme na střední škole po asi měsíci učení kombinatoriky dostali v písemce příklad „Máte ve skříni dvoje boty, troje ponožky, čtvery kalhoty a pět triček, kolik kombinací oblečení si můžete vzít na sebe“. Možná si řeknete primitivní, ale ze třiceti lidí jsem byl jediný, který to napsal správně (tedy ve skutečnosti jsem se tam ještě navíc rozepsal o tom, že záleží jestli jste žena či muž, protože žena by si nikdy nevzala např. černé ponožky do bílých bot, a že záleží také na tom, varianty výsledků podle toho, jestli mohu mít ponožku či botu každou jinou…). Prostě tomu příkladu chybělo na první pohled x a ypsilon a tak banda šprtů, která ležela ve vzorčcích totálně vybouchla.

A nebo třeba literatura – v Americe je třeba běžné, že se jedno dílo probírá i několik měsíců. Není to proto, že by byli tak hloupí, ale protože pro ně nemá význam to, že Shakespeare se narodil v roce 1954, umřel v roce 1916, napsal tyhle a tyhle díla v tomto pořadí atd. tedy to bez čehož byste u běžné české maturity pohořeli. Pro ně je důležité abyste POCHOPILI co napsal, případně abyste si to dokázali dát do SOUVISLOSTÍ s jeho dobou, jeho osudem atd. Protože v tom je ta krása literatury, to dělá krásnou literaturu krásnou. A když se naučíte takto číst a pochopit jednu knihu, pochopíte všechny (pak už stačí si přečíst jen knihy z různých dob a z různých geopolitických vlivů) a dost možná se do nich zamilujete a nebudou pro vás jen příběhem, ve kterém se snažíte odhalit kdo je vrah či jak to skončí. Bez toho, že si uvědomíte souvislosti vám jinak klidně unikne „větší polovina“ obsahu knih jako např. Gulliverovy cesty a vy je pak vnímáte jen jako pohádky, nikoliv jako velmi odvážnou a drsnou politickou satiru.

Není to ale problém Česka jako takového, stejný problém mají jednak mnohé jiné země, hlavně to ale není globální resp. nacionální problém, často je to problém konkrétní školy a nebo i jen konkrétního učitele a problém bych tedy hledal hlavně ve vzdělání učitelů, nikoliv žáků. Sami si zkuste ve své paměti zapátrat, které předměty se pro vás staly životním naplněním či koníčkem a které jste naopak nesnášeli o kdo vás je jak učil a vsadím se s vámi, že většina z vás ve většině případů dospěje k tomu, že nenávidění lektoři učili nenáviděné předměty a naopak, špatný učitel dokázal často i oblíbený předmět zhnusit, dobrý dokázal probudit zájem i v jinak naprostých lemplech.

Aby tedy měly referáty a vůbec téměř libovolné domácí úkoly z čehokoliv podle mého smysl, měly by mít nějaký hlubší rozměr a větší význam než jen přepapuškovat dávno známé informace encyklopedického rázu, které jsou všude k dosažení. A budu-li chtít dosáhnout toho, aby je žák nevnímal jen jako prostředek k získání známky/zápočtu, udělám z takové práce i něco víc – literatura se dá zpracovávat ve formě divadelních scének, práce z ostatních oborů mohou žáci prezentovat před třídou, budou odpovídat na jejich i učitelovy otázky atd. a tím mnohem lépe a efektivněji dosáhnu cíle. A krom toho se naučí studenti prezentovat a obhajovat své názory, kooperovat, naučí se vyhledávat podklady (protože s informacemi z jednoho zdroje vás ostatní snadno potopí) … a nebude to taková nuda.

Ale není to jen v učitelích, jestliže máte v  úředně schválených osnovách, že tehdy a tehdy musíte probrat to a to, pak je samozřejmě nějaká invence učitelů okamžitě zadupána v zárodku. Ostatně „úmrtnost“ učitelů je ohromná, málokterý vystudovaný pedagog se nakonec živí tím co vystudoval, a přitom když se s nimi bavíte tak zjistíte, že ten jejich ostudný plat, není často tím hlavním, co je odradilo. A tak je průměrný věk učitelstva blízký věku důchodovému, občas učí dítě stejná osoba, která učila jeho maminku či babičku a (několika)generační rozdíly ještě více znesnadňují komunikaci učitelů s žáky, učitelé žákům pomalu ani nerozumí, nechápou je … Jsou jim tak často jen pro smích a ztrácí autoritu. Ale to už jsme od těch referátů zašli trochu daleko.

Sdílet

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).