Hlavní navigace

Chvála anonymů

9. 10. 2007 0:37 | vir

Nářek nad anonymitou internetu je trvalým průvodcem jeho existence. Kromě nevyzpytatelných a leckdy potenciálně nebezpečných internetových chatů se nejvíce stížností na anonymitu objevuje u vášnivých internetových diskusí, které přesáhnou rámec věcné argumentace a sklouznou do vulgární, nenávistné laviny.

Zakažte anonymní příspěvky! Tenhle bojovný výkřik je pravidelnou reakcí ve chvíli, kdy nesouhlasím, ale nevím s kým. První a nejjednodušší zbraní proti anonymovi je poukaz na jeho anonymitu. Pane, podepište se pod svůj příspěvek, takhle ho nemůžu brát vážně. Jedním šmahem vyřízeno. Takový člověk si nezaslouží žít. Internetová komunita je v tomhle odsudku, pokud se týká jiných osob, podivuhodně zajedno.

Ne že bych byl bůhvíjakým zastáncem anonymních příspěvků, ale troufám si domnívat se, že skutečnost může být trochu složitější, a nebo, chcete-li pozitivnější přístup, pestřejší. Ano, anonym je synonymum něčeho neupřímného, podlého, zbabělého, odsouzeníhodného. Lidé štít anonymity skutečně zneužívají k podpásovým ranám, beztrestní vůči odplatě dokážou kolem sebe rozlévat nenávist po hektolitrech.

Jenže v tomhle paušalizujícím odsudku se zapomíná na jednu prospěšnou roli anonymity. A tou je možnost k vyjevení pravdy. Anonymita poskytuje útočiště nejen hulvátům, ale také lidem slabým, zranitelným, méně odvážným, kteří se jen díky ní dokáží vyslovit k našemu světu, vzepřít se mu. Človek, který se stává anonymem v dobré víře, se díky ní osvobodí od všech omezení, závislostí a vazeb, které mu brání svobodně prezentovat své názory. Tento druh anonymity je pak nejblíž vlastnímu svědomí, protože mu v cestě k němu nebrání nic dalšího, jen upřímnost, s jakou je člověk ochoten se k vlastnímu svědomí vydat.

Jeden příklad za všechny – tajná, a tedy anonymní, je i velká většina voleb. Proč? Protože jen naprostá utajenost vlastního názoru je dostatečnou garancí svobodné volby a svobodného rozhodnutí. Mnoho lidí chce projevit svůj názor, ale nechce za něj být automaticky trestáno hodnocením, odsudkem a vztahovými riziky – ať už v profesní, rodinné nebo společenské rovině. Na takové anonymitě není nic špatného, právě naopak. Společnost uznáním práva na projevení nepodepsaného názoru v určité chvíli získává šanci na kvalitnější rozhodování a bohatší spektrum myšlenek.

Podobně jako se muselo najít malé dítě, aby prohlásilo, že král je nahý, tak i společnost může mít prospěch z užitečných anonymů. Ti se jen díky anonymitě nemusejí bát, že budou popraveni ostatními za to, že si dovolí říci, co by dospělému neprošlo, co projde jenom dítěti, protože je nevinné a není spoutáno očekáváním ostatních a jejich předsudky.

Samozřejmě, je logické, že v komunikaci není nositelem významu pouze přenášená informace, ale také vysilatel informace a její příjemce a také kontext. Když nevíme, kdo a proč danou informaci říká, jsme samozřejmě limitováni v tom, jak vážně ji můžeme brát – protože rozlišit „dobrého“ anonyma od „zlého“ anonyma může někdy být hodně těžké. Ale přesto by možná nezaškodilo, kdybychom anonymní příspěvky na internetu šmahem neodsuzovali, pokud z nich jejich negativní záměr nekape na první pohled. Naopak v nich můžeme objevit hodně cenného, protože očištěného od předpojatosti dopředného hodnocení.

Vždyť o co je lepší podepsaný arogantní kretén než slušný, věcný a dobře argumentující anonym?

P.S. Je zajímavé, že se v médiích nedávno objevily informace o tom, že anonymity využíval, i když v tomto případě spíše zneužíval, i sám velký tatíček Masaryk. Ve zpětném pohledu je až legrační, jak se prezident může uchylovat k anonymním příspěvkům do novin, ve kterých se potajmu sám obhahuje. Ale i to jsou paradoxy velkých mužů…