Jak nás málem ojebali o firmu českým právním systémem

27. 6. 2011 12:21 (aktualizováno) Startupič

Možná se vám zdá, že mám na český právní systém pifku. Mám. Odůvodněně. Po letech podnikání jej považuju za největší překážku podnikání a jak se často říká: kdybych věděl, jaký to je, našel bych si teplý zaměstnanecký místo.

Určité štěstí mají malé firmy, které nikomu nevadí a nepadne na ně pozornost. Když vyrostete do velikosti, když už nejste malí a neviditelní, ale viditelní, jenže pořád ještě málo důležití na to, aby si na vás nikdo nevyskakoval, máte to prostě těžký. Příkladů můžu sypat z rukáfu habaděj a abych netrepkal do větru, hned vytáhnu příběh, který se nám stal a který nás málem – a zcela podle českého právní řádu – připravil o firmu. 

Krycí jméno exekuce.

Bylo to vloni. Už jsme měli zajetou firmu, zrovna jsme se bavili o dalším navýšení kapitálu s investorem. A pak přišla rána. Exekuce na obchodní podíl. Přišel na to investor, když si vytáhl záznam z obchodního rejstříku, protože nemohl najít rodná čísla do smlouvy. A hned zavolal Spolubydličovi, kterého se věc týkala, jestli si z něj jako dělá prdel. Ten byl překvapen stejně upřímně.

Chvíli jsme horečně zjišťovali, o co gou, protože Spolubydlič, i když to není lumen na papírování, se drží zásady nic nepodepisovat, nic neslibovat a nikomu nedávat zdrojáky. No a ukázalo se, že příčinou jsou Spolubydličovi rodiče. Kdysi si půjčili peníze u takový tý šmelinářský půjčovací společnosti pár desítek tisíc, protože měli potíže se střechou a v zimě to nezvládli řešit jinak. Pak párkrát zaplatili pozdě a šmelinář je začal popotahovat. Spolubydlič, v té době už seriosní podnikatel, se do toho vložil a protože se nedalo nic lepšího dělat, převzal závazek a začal ho splácet. Šlo o  pár šušňů, takže no stress. Až doposud všechno OK. Jenže pak to nabralo divnej spád. Z nějakýho debilního důvodu, leč v souladu se smlouvu, naúčtovali Spolubydličovi šmelináři nějaký zvýšení částky, kterou měl platit. A poslali mu to dopisem. Jenže ten mu nikdy nedošel (divné? Ještě bude!). Takže nezaplatil, dostal se do prodlení, naskákala mu smluvní pokuta za nesplácení, poslali mu prý další upomínku, jenže ani ta mu nedošla (pořád je to divné?).

Pak mu poslali nějakou další upomínku (nedošla, divné?) no a pak už „vyčerpali možnosti smírčího řešení“ a dali ho k exekuci. Po celou dobu jim ovšem od Spolubydliče chodila ta původní suma z jeho trvalého příkazu a překvapivě mu nikdo nezavolal nebo neposlal email, i když obojí měli. Ovšem, jak řekl později právník, to je v pořádku.

O exekuci rozhodl soud v místě Spolubydličova trvalého bydliště, zcela podle českého práva, jako o  oprávněné. Že platí původní částku, nebylo nikomu divné, podle fikce doručení byl informován o tom, že má platit víc a ta kurva nemakačenkovská neplatila. Takže soudní rozhodnutí o exekuci bylo rychlé a vykonatelné. A zaslané poštou. Jenže zase nedošlo (pořád vám je to divné?). Takže Spolubydlič je asociál, který se vyhýbá soudní korespondenci. Kromě toho je to asociál s datovou schránkou, kterou si zřídil právě proto, aby se mu nestávaly tyhle věci – jenže soudy programově serou na doručování do datové schránky, protože se jim nechce čučet do registru, kdo ji má a kdo nemá.

Byl ustanoven exekutor, který se rozhlédl, co má Spolubydlič za majetek. A tady je na místě majetková vsuvka: z dluhu v řádu pár desítek tisíc se po naúčtování pokut, úroků a nedoplatků staly mírné statisíce a po naskákání exekučních poplatků několik stovek tisíc. Už žádná prdel. Takže pan exekutor obstavil stavební spoření a Spolubydličův podíl ve firmě. Až sem šlo všechno podle českýho práva, ale nezlobte se na můj názor, někde nás už opustila morálka.

Výzvu exekutora k zaplacení Spolubydlič ovšem také nikdy neobdržel. 

Nebudu vás šponovat. Zavolal nám jakýsi pan právník, že se doslechl, že máme problém s exekucí a ještě ke všemu nám jí vázne navýšení kapitálu ve firmě. Jestli jsme si do té doby jen mysleli, že to nemusí být bordel, tak v tuhle chvíli jsme měli prakticky jistotu. Pan právník nabídl kulantní obchod: my mu dáme půl mega, on vyřeší naši exekuci a zařídí, aby obchodní podíl nešel do dražby. Exekutor nám vesele odpověděl, že jelikož jsme s ním nekomunikovali, tak vidí, že jsme zasraný neplatiči a že už to bude řešit prodejem podílu firmy, že se v dražbě jistě někdo najde, kdo za něj dá alespon dvacet tisíc. Náš právník nám řekl, že podle českýho práva se nedá nic moc dělat: exekutor si může peníze vzít, z čeho chce a když to prodá v dražbě, nikdo mu nedokáže žádnou levárnu. Leda bychom chytili toho maníka, kterýho si protistrana zaplatila, aby se ztrácela Spolubydličova pošta, což prý nakonec v klidu může být poštovní doručovatel. 

V čem je totiž chyták? Fikce doručení. Právní úprava, která vznikla proto, aby bylo možné emigrantům zabavovat majetek komunistickými kápy. Dnes používaná na zabavování majetku kohokoliv jiného, protože emigranti už si stihnou většinu zajímavého odnést. Okamžikem údajného vhození dopisu do schránky je písemnost považována za doručenou a má se za to, že protistrana se s ní seznámila. A že máte datovou schránku? Serepes. Úřad vám to do ní sice má poslat, ale když to neudělá, serepes.

Tak nějak nás to dojalo. Jenže Pan právník měl navrch. Soudit se, by bylo na léta, firmu bychom s tím položili – druhý investor by nás odpískal a kdo ví, kam by podíl zatím zmizel.

Takže jsme to jako společnici uvážili jako útok na firmu, nikoliv na jednoho společníka, sáhli do rezerv (všichni čtyři, pan první investor to kryl taky, čest mu) a přinesli čtvrt mega v igelitce Panu Právníkovi na zamáznutí exekuce. A o týden později dalšího čtvrt mega ve stylové obálce za jeho Ochotu. A bylo vyřízeno.  Firma zachráněna. Haleluja, všechno proběhlo v souladu s českým právem.

Jenom jedna věc v souladu s českým právem tak docela neproběhla. To Kemal. Řekl, že my v Česku tyhle věci neumíme řešit férově. A že ze svého zaplatí, aby ta věc měla fér dohru. Takže, když jsme opouštěli luxusní apartmán Pana Právníka stalově zařízený a stylově také s výhledem na židovský hřbitov, přidržel Kemal nohou dveře, aby se nedovřely. Ohlédl jsem se. Oba pánové, kteří za námi dveřmi prošli, se museli natočit bokem, aby se v ramenou skrze úzká futra prorvali. Kemal do zavírajících se dveří vstrčitl ještě hrst bankovek, pak už dveře zaklaply. Co se dělo dál, nevím. Dveře byly odhlučněné a když jsme sešli na ulici, už se nám jen zdálo, že slyšíme zvuk tříštícího se skla. Což musela být náhoda, protože někdo ve třetím patře měl vymlácený vokna. Asi jsme to měli nahlásit, ale budiž nám odpuštěno, byli jsme dost rozrušení, tak se na mě nezlobte, že jsem to neudělal…

Takže tolik asi k mým sympatiím k českému právnímu řádu. Můžu vám říct, že třeba v Bulharsku, kde máme od konce roku firmu, je bordel parádní, ale aspoň tam zákony v některých oborech nemají žádný a ne takovýhle vypíčenosti. 

Sdílet

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).