Jak jsem se rozstartupoval: důležité je najít skvělou tržní niku

To jsem si takhle jednoho dne četl Lupu a uviděl jsem před sebou terno. Díru na trhu jak kráva, která mi vynese modrý z nebe. A tak jsem po ní skočil, vyplnil ji, prodělal na tom kalhoty a už jen ve slipech si vydělal na nové něčím úplně jiným. A o tom se tu mám šířit, abych ve vás probudil startu-piče.  Protože v mých řádcích, doufají Lupáci, naleznete ponaučení, ba i inspiraci. 

Jak to začalo? Vlastně banálně. V prváku na nejtěžším pražském gymplu aka VŠE se ukázalo, že zeje propastný rozdíl mezi apanáží od rodiny a aktuálníma výdajema, což se nedalo nijak smysluplně překlenout jinak, než prací. Nejdříve brigádky včetně telemarketingu (už nikdy!), pak jsem pro kdekoho bastlil webíky. Tedy já ne, spolubydlič v našem luxusním apartmentu na Schwartzbrucke je slušný programátor, já zase slušně kreslil.

No a vloni nás napadlo, že bychom mohli udělat díru do světa vlastním nápadem. Jak už jsem říkal, když jsem tak četl Lupu, napadlo mě, že by bylo super nabízet platformu na mobilní slevové kupony. Se spolubydličem jsme vysmahli ve zrychleném režimu něco, co vypadalo, jako že to funguje, opsal jsem si kontakty na firmy, které by to mohlo zajímat a začal jsem googlovat kontakty na vedení. LinkedIn rulez – člověk na něm zjistí, kdo v té firmě je správná šarže, na kontakt mu dotyčný neodpoví, ačkoliv jsem si bláhově zaplatil profi členství, abych mohl používat InMail. Ale pak už stačí chvíli googlovat, volat – a s tím jménem se dostanete daleko.

Takže jsem začal obcházet honosně znějící firmy a řetězce a tlačit jim náš skvělý mobilní kuponový systém. Už po první schůzce se ukázalo, že oblek z tanečních je lepší nechat ve skříni a koupit k slušným džínám alespoň trochu lepší košili. Člověk pak nevypadá jak debil, ale jenom jako geek. Byla to dobrá zkušenost. Všude mě vyhodili. Tesco mi vysvětlilo, že je sice super, že naše aplikace je pro ně skoro zadarmo (to by byla reference), ale že úprava pokladen na akceptaci kuponů stojí několik mega, protože se celá ta sranda musí přecertifikovat v UK, aby jim pokladní neohackovaly kasu. A tak dále a tak podobně.

Tři měsíce nás vyhazovali všude, kam jsme přišli, někde zdvořile, jinde méně zdvořile. To už mi docházelo, že ta nápadná nika na trhu, jak se odborně říká, tam není jen tak. Že jsou to tekuté písky businessu. Že tu niku napadlo asi leckoho zaplnit, jenže nikdo neměl zájem.

Pak jsem dorazil do jednoho z eshopů, už jsem se vzdával naděje. A bylo proč. Pan majitel si mě uctivě vyslechl a uctivě řekl, že s takovou hovadinou mám jít k čertu, protože oni jsou rádi, že jim eshop jede. Je to nějaký open-source, ve kterém se moc nevyznají, úpravy jim bastlí studentíci, všechno se táhne, jsou s tím neskutečný problémy. A že netuší ani, kdo a kdy by jim to udělal. Že prý by potřebovali firmu, která dělá servis open-source řešení.

A tohle byla moje příležitost. První a kdo ví, na jak dlouho poslední. Takže jsem se usmál já a s drzostí sobě vlastní jsem pána ujistil, že tohle je přesně naše specializace. Presentaci mobilních slevových kuponů děláme tak bokem, tou není třeba se zabývat. Máme na to firmičku o pěti lidech a děláme rychle, spolehlivě.  Úpravy a servis opensource řešení.

Odešel jsem s dohodou, že za měsíční fee převezmeme software podporu jejich eshopu a trochu se jim v tom povrtáme.

A den byl rázem lepší, protože to vypadalo, že dáme bytnýmu skoro všechno, co mu dlužíme. Teď už to chtělo jen rozběhnout firmu.