Odlišné zvyklosti

Ve Facebooku už nepracuji, jak jste si ostatně mohli přečíst na Lupě, přesto mi tento blog přijde jako vhodné místo pro následující postřeh.

V Americe jsem něco přes tři roky a pozoruji určité odlišné zvyklosti v několika oblastech. Předem upozorňuji, že jde pouze o mé vnímání dané oblasti, které se od skutečnosti může lišit. Také se pohybuji především v Kalifornii, výjimečně v jiných státech západu Spojených Států. Amerika je velká země a v jiných končinách může být chování lidí podstatně jiné. Taky uznávám, že nejsem žádný expert na etiketu.

Dýško

Odlišnost, která mě fascinuje asi nejvíc, je spropitné v restauracích. V Česku jsem celý nástroj spropitného neměl rád, v Americe jsem si ho oblíbil.

V Česku je zvykem platby většinou zaokrouhlovat. Při platbě 195 Kč dáme číšníkovi dvoustovku a řekneme: „To je dobrý.“ V Americe se dýško dává obvykle v procentech. Důležité je, že číšník se částku dozví až poté, co opustíte restauraci. Při platbě v hotovosti číšník přinese zpátky celou vracenou částku a vy z ní necháte, kolik uznáte za vhodné. Při platbě kartou spropitné napíšete na účtenku, až když vám číšník přinese kartu nazpátek. To je možné díky tomu, že v Americe jsou běžné blokace – karta se předautorizuje s dostatečnou rezervou a skutečná částka se strhne až dodatečně. Díky tomu se třeba i u benzínky nejdříve platí a pak tankuje.

V restauracích se očekává dýško nejméně 10 %, obvyklé je kolem 18 %. Možná si říkáte, proč bych měl platit tolik navíc? Pointa je v tom, že navíc vlastně nic neplatíte. Když by dýško nebylo, musel by majitel restaurace číšníkům platit mnohem větší základní plat a promítnout ho do cen. Díky dýšku vlastně svěřuje odměňování do vašich rukou. Představte si, že číšník je váš zaměstnanec. Nedat dýško je tedy něco jako říct: „Dnes jsi pracoval tak špatně, že nedostaneš výplatu.“ S tímto vědomím je nakonec docela příjemné mít ceny řekněme o 15 % nižší a moci práci ohodnotit.

Já si při obsluze všímám některých věcí a v dýšku to zohledňuji. Je na stole svíčka a číšník ji nezapálí? Dolar dolů. Jsme v restauraci, kde obvykle před jídlem nosí chleba, a číšník ho nedonese? Dolar dolů. Chceme nějakou jednoduchou přílohu, která není na jídelníčku, a číšník ji zajistí? Dolar nahoru. Největší roli samozřejmě hraje celková spokojenost a příjemnost číšníka.

Kolonka pro dýško je často i u on-line objednávek. S tím jsem se už několikrát spálil – objednal jsem taxi, dal jsem dýško a ono nakonec vůbec nepřijelo. Nebo jsem objednal jídlo, nastavil dýško a nakonec jsme dostali jiné jídlo. Pokud si objednané jídlo vyzvedáváte osobně, tak vám často dají podepsat účtenku, kde je kolonka pro dýško znovu. Nebylo mi příjemné tam psát nulu. Dýško předem už proto nedávám a možnost dát ho až dodatečně mi nakonec vyhovuje.

Za velkou podivnost považuji povinné dýško. V řadě restaurací u skupin šesti a více lidí prostě přihodí 18 %. K tomu samozřejmě máte možnost dát dýško ještě vlastní. Pokud dá někdo ještě jeho obvyklé dýško, tak celková cena vyroste klidně o 40 %. Považuji to za podobnou podivnost jako servisní poplatek – částka, která se platí nad cenu lístku při jeho koupi on-line.

Zajímavé je, že třeba v Uberu se dýško nestanovuje, řidiči automaticky dostávají 20 %. Vyhovuje mi to proto, že v případě taxi je problematické odbourat ten fakt, že dýško je neznámé, až dokud nejsem pryč. Navíc u Uberu hraje velkou roli hvězdičkování řidičů, pomocí kterého lze hodnocení určit stejně dobře.

Uvádění cen bez daně

V Kalifornii se na prodávané zboží uplatňuje tzv. sales tax (obvykle ve výši 8.25%), což je něco jako daň z přidané hodnoty. Rozdíl je v tom, že sales tax platí jen konečný spotřebitel, kdežto daň z přidané hodnoty platí všechny články řetězu až k výrobci (a zaplacenou DPH si při odvodu můžou odečíst). Ceny se v obchodech a restauracích obvykle uvádí bez této daně. Výjimkou jsou stánky s občerstvením, některé fast foody a pár dalších obchodů. Daň se platí i při nákupech online, pokud má prodejce pobočku v Kalifornii. Často je tedy levnější si nechat zboží dovézt od prodejce z jiného státu. Pamatuji si, že jako dítě jsem občas v obchodě žmoulal našetřenou desetikorunu a počítal, co si za ni mohu koupit. Představa, že bych nejdřív částku musel vydělit 1.0825, mě trochu děsí.

Excuse me

V Česku jsem „s dovolením“ říkal obvykle jen tehdy, když jsem potřeboval, aby mi někdo uhnul. V Americe se „excuse me“ říká už tehdy, když někomu vstupujete do osobní zóny, která je podle mě větší než v Česku. Znamená to vlastně: „Promiňte mi (že vám vstupuji do osobního prostoru)“. Když třeba stojí na večírku dva lidi k sobě zády a je mezi nimi mezera tak akorát na to, abyste mezi nimi prošli bez toho, aniž byste se někoho z nich dotkli nebo vám museli uhýbat, tak v Česku jsem se obvykle protáhl, aniž bych někomu něco říkal. Bylo mi nepříjemné druhé obtěžovat tím, že kolem nich potřebuji projít. V Americe se to považuje za nevychovanost.

Mimochodem když už do někoho nedopatřením vrazíte nebo mu třeba zablokujete cestu, tak se říká „I'm sorry“, na „excuse me“ už je pozdě.

Would you mind?

Když si chci vedle někoho sednout ke stolu, tak se říká: „Would you mind if I sit here?“ Pokud místo není pro nikoho zabrané, tak druhá strana odpovídá „no“. To je opačná odpověď než na českou otázku „Máte tady místo?“ nebo něco obdobného. Zajímavé je, že když druhá strana řekne třeba „sure“, tak to taky znamená, že si můžu přisednout. Zamítavá odpověď prostě vyžaduje nějaké vysvětlení.

How are you?

Poprvé, když se mě v Americe někdo zeptal „How are you?“, tak jsem odpověděl, že nic moc, že jsem zrovna zapadl do závěje. Koukal na mě dost vyděšeně. Později jsem pochopil, že jde vlastně jen o pozdrav, na který se nesluší odpovědět nic negativnějšího než „Not bad“, „Pretty good“ nebo něco podobného. Když v Česku říkáme „Dobrý den“, tak to taky kolikrát neříká nic o tom, jaký máme den nebo jestli ho přejeme protistraně (což je nám obzvlášť u cizích lidí obvykle jedno). Vaší reakci na „How are you“ je ale věnovaná pozornost, nejde jen o prázdný pozdrav. Jednou jsem lyžoval v dost krušných podmínkách a vlekař se mě skoro každou jízdu ptal: „How are you?“ Když bych se neusmál a neřekl něco pozitivního, tak myslím rovnou zavolá horskou službu.

Na „How are you?“ se sluší odpovědět a zeptat se na oplátku. Málokdy to lze přejít mlčením. Někdy se lidi, občas známí, ptají i opakovaně. Poprvé to je jen pozdrav, podruhé je skutečně zajímá, jak se zrovna máte. Jednou jsem volal do banky a bankéř rozhovor zahájil otázkou „How can I help you?“ Když jsme pak později čekali, až se něco najde, tak překlenul ticho otázkou „How are you?“ Přišlo mi trochu divné, proč mě uprostřed hovoru zdraví, zároveň jsme si nebyli nijak blízcí, aby mu bylo něco do toho, jak se doopravdy mám.

Na rozloučenou obvykle říkám „Have a good day.“ Uvozovat to něčím jako „Bye“ podle mě není potřeba.

Voda

Přinejmenším v Kalifornii je všude k dispozici voda zdarma – na letišti, v parcích, naprosto ve všech restauracích. Američané běžně nosí reusable lahve a z pítek si do nich napouští vodu. Říkal jsem si, že na to snad musí existovat nějaký zákon, ale když jsem se ho snažil najít, tak jsem našel jen informace o tom, že alespoň v restauracích jde prostě jen o zvyk. V restauraci je voda obvykle to první, co vám dají (někdy ještě před jídelním lístkem), aniž byste si něco museli objednávat. Musím říct, že oproti Česku, kde je voda obvykle dražší než pivo (které moc nepiju), je to perfektní změna. Navíc má pro mě velkou cenu i to, že je pití k dispozici okamžitě – často přijdu žíznivý a už jen čekat na to, než se pití objednám a než ho přinesou, mě obtěžuje. Voda zdarma má v Americe podle mě jen minimální dopad na tržby – skoro všichni si k vodě dají i nějaké další pití. Já tedy určitě – vodu mám na napití, ale na zapití jídla potřebuji něco jiného. I u mnoha jiných nápojů mi ale vyhovuje, že je můžu vodou proložit.

V amerických restauracích mi také lépe vyhovuje poměr cen jídla a pití. V Česku se i dobré jídlo dalo sehnat za 60 Kč a k tomu jsem si dal matonku za 30 Kč (protože vodu neměli). V Americe dobrá jídla stojí obvykle od $10, pití je klidně za $2, refill často zadarmo nebo třeba jen za ¢50. Mnohem lépe to odpovídá nákladům restaurace a aspoň já si za jídlo rád připlatím, když pak s daným rozpočtem nemusím přemýšlet, jestli si dám další pití nebo ne. Nápoje jsou také zcela běžně z postmixu, individuálně balené (do lahví nebo plechovek) jsou výjimečně.

Kouření

V restauracích se nekouří, o tom snad ani nebudu začínat. V Česku to je pro mě hlavní faktor toho, jestli z podniku budu znechucen nebo ne.

Kuřáci mívají nejméně 25 stop od vchodů do budov stojánek, kde je často cedulka s nápisem „There are better ways to destress“ a odkazem.

Fronty

Zdá se mi, že Američanům moc nevadí stát ve frontách. Obrat „stáli jsme hodinu ve frontě“ má v Česku ryze negativní tón, v Americe si tím nejsem tak jist. Lidi to podle mě chápou jako „bylo to tak dobré, že o to měla zájem hodinová fronta, a my jsme se tam dostali“. Když třeba v zábavním parku jsou dvě atrakce, které vypadají podobně zajímavě, jedna je bez fronty a druhá s dlouhou frontou, tak já jdu k té bez fronty. Když za moc nestojí, tak zvažuji, jestli vystojím frontu u té druhé. V Americe lidi podle mě víc láká to, kde je větší fronta, nehledě na to, jak je to ve skutečnosti dobré. Nejspíš to platí i o restauracích – když se někde na rezervaci čeká měsíc, tak je to prestižnější místo než stejně dobrá restaurace, kde dostanete stůl ten samý den. Je to věc, kterou se pak možná někdo pochlubí: „Víš o té restauraci, kde se na rezervaci čeká měsíc? Tak tam jsem byl včera na večeři.“

Neomezená nabídka

Američané jsou podle mě mnohem ochotnější si připlatit za neomezenou nabídku. Např. na nějaký sport v YMCA stojí půlroční předplatné jen nepatrně míň než když si každou hodinu zaplatíte zvlášť. Pokud párkrát vynecháte, tak už se to nevyplatí. Tohle konkrétně je tak možná nastavené proto, aby to motivovalo lidi chodit pravidelně, ale jsou i jiné příklady.

V Palo Altu není moc veřejných bazénů. Byty obvykle mají soukromý bazén v bytovém komplexu, ale domy střední třídy bazén většinou nemají. Jeden z veřejných bazénů je obvykle vyprodaný půl hodiny po otevření. Pak před vchodem stojí dlouhá fronta lidí, kteří čekají na to, jestli někdo odejde. Jediný lístek, který se prodává, je celodenní. Nikoho nejspíš ani nenapadlo, že když by se prodávaly hodinové lístky, tak by to motivovalo lidi odcházet dřív a bazén by ještě víc vydělal. Nebo možná napadlo, ale nebyl o to zájem – i když by u celodenního vstupného byla třeba jen poslední hodina zdarma, tak by si lidi stejně koupili to. Navíc vzhledem k tomu, že Američanům moc nevadí stát ve frontách, to nejspíš není velký problém.

Ohleduplnost na silnicích

Řidiči jsou tady mnohem ohleduplnější. Když se třeba spojují dva pruhy do jednoho a jeden z nich je průjezdný, tak řidiči zcela přirozeně zipují. Přece nenechám toho druhého zastavit jen proto, abych já nemusel trochu zpomalit.

Když na křižovatce vedou dva pruhy rovně a z pravého se dá i zabočit, tak si velká část řidičů stoupne do levého, aby neblokovali ty, kteří chtějí zabočit (což jde po zastavení i na červenou).

Na dálnicích si každý jezdí, v jakém pruhu chce. Jen do kopců bývá napsáno „Slower traffic keep right“ a u měst „Thru traffic merge left“. Přijde mi, že to je mnohem míň konfliktní, než striktní trvání na ježdění v pravém pruhu, pokud nepředjíždím.