Proč nejsou u rozhovorů zvukové nahrávky?

18. 5. 2009 12:40 (aktualizováno) Redakce

Občas (=docela často) se na to čtenáři rozhovorů na Lupě ptají: Proč k rozhovorům nedáváme zvukové nahrávky rozhovoru či rovnou podcasty?

Nedá se říct, že by nás to nenapadlo, to tedy ne. Nahrávky rozhovorů máme, rozhovory většinou probíhají tak, že se nahrávají na diktafon a z této nahrávky se přepisují a následně ještě konzultují faktické věci (ve stylu: z nahrávy není rozumět, jak se přesně píše ta a ta firma nebo se doplní správný obrat, když tázaný nevěděl přesně atd).

Nahrávka tedy je. Potíž je v tom, že většinou ve velmi pofidérní kvalitě. Rozhovory většinou probíhají v kavárnách, málo kdy v akusticky vyhovujících prostorech. Na pozadí je ruch, přímo randál, často není rozhovor ani pořádně slyšet a už jen přepsat to je opruz. Nabídnout to čtenářům jako bonus je spíše o ostudě, než benefitu.

Řešení samozřejmě je, vytvářet rozhovor přímo s konceptem zvukové nahrávky. To obnáší vybrat si tiché prostředí s rozumnou akustikou, zvukový záznam následně ještě zpracovat, protože rozhovory jsou často ve skutečnosti roztříštěné a až redakční práce je srovná do logických celků, které se dobře čtou. Totéž by posluchač očekával u zvukového záznamu, takže další práce je postprodukční. A otázka rovnou je, proč to nepořídit jako video a dát na výběr všechny tři formy: přepis, zvuk a video, každému dle jeho gusta.

Proč? Kdysi se to tak dělalo, videorozhovory na Lupě, ale zkušenost s nimi nebyla nijak zvláště dobrá. Za vysoké náklady málo přidané hodnoty na obě strany. Tím se experimentů nezříkáme, ale systémový krok do téhle oblasti zatím nechystáme. Náklady převyšují potenciální přínosy – a to jak pro diváka, tak pro redakci.

Sdílet

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).