Hlavní navigace

Koho volit

8. 9. 2009 9:51 (aktualizováno) | Tomáš Kapler

Jak se nám tak blíží/neblíží parlamentní volby, stále více lidí se ptá, koho vlastně volit, naposledy třeba jeden z „otců internetu“ ;) Jirka Hlavenka na svém blogu.

Osobně jsem profesionálně postižen z doby, kdy jsem realizoval voličské/převolební … výzkumy veřejného mínění, takže pro mě jsou volby čistě matematický problém, který se pokusím shrnout (není-li řečeno jinak, informace se týkají výhradně parlamentních voleb a situace v září 2009):

1. kdo nevolí, volí komunisty

První jednoduché pravidlo – nejhorší je jít nevolit. Je jedno jestli jestli jste pravičák nebo levičák, v každém případě tím že volit nepůjdete, volíte tu stranu, která vám je nejvíce nesympatická. Když si vezmu data třeba z posledních voleb v roce 2006, tak z celkového počtu 8 333 305 bylo odevzdáno 5 348 976 platných hlasů, tedy voličská účast 64.47 %.

Předpokládejme (na tomto serveru), že jste v zásadě pravicový volič (levice = vysoké daně, stát je přerozděluje, sociální stát, podpora zaměstnanců; pravice = nízké daně, každý ať si pomáhá co nejvíce sám, stát ať pomáhá jen těm co nemohou, podpora zaměstnavatelů) ale nelíbilo se vám chování pravicových stran, tak jste nešli volit. Pro jednoduchost řekněme, že volby minule dopadly 50 % levice, 50 % pravice. Tím, že jste nešli volit jste tak 50 % svého hlasu dali levici (čtvrtinu komunistům, tři čtvrtiny sociální demokracii) a o 50 % svého hlasu jste obrali pravici.

Zásadou tedy je volit směr, nikoliv osoby. Stejná pravidla platí i pro ty, kteří sice šli volit, ale vhodili prázdnou obálku, či jinak chybně hlasovali (s výjimkou špatného zakroužkování).

2. Kdo volí neúspěšné strany, volí komunisty

Je to smutné, ale je to tak. Jakmile volíte stranu, která nedostala celorepublikově alespoň 5 %, tak je váš hlas prakticky k ničemu a postupuje se podle pravidla [1]. Někdo omlouvá případy, kdy vědomě takto podporujete stranu, která tak alespoň získá více než 1 % hlasů, s tím že pak získá za váš hlas dvacetikorunu do stranické pokladny. Ale osobně, než bych dal část svého hlasu dal komunistům volbou neúspěšné strany, tak té mé straně dám dvacetikorunu ze svého, a budu volit jinou, názorově mi blízkou, ale volitelnou stranu.

Musím říct, že pidistrany nesnáším, protože v důsledku takto jdou proti zájmům svých voličů. Kdyby např. v loňských volbách pravicoví SNK Evropští demokraté odstoupili a vyzvali své voliče, ať volí např. ODS, jež je jim názorově nejbližší (a mohli si za to jistě vymoci např. umístění proevropských kandidátů na přední místa kandidátky ODS), tak volby nedopadly plichtou 100:100 levice/pravice, ale celkem pohodlnou většinou pravice 97:103 a nebylo by půlroční povolební bezvládí, rozpad vlády při našem předsednictví v EU (což Evropští demokraté tak vehementně kritizovali), ani předčasné volby a současná ústavní krize. Jestli jim šlo o tu dvacetikorunu za hlas, tak ty dva miliony by jistě ODS našla ve svých zdrojích na reklamu.

Pozor na stranické preference / voličské preference / volební prognózy

Klíčové pro předchozí bod je vědět, která strana je tedy potenciálně úspěšná a která nikoliv, zde pomohou volební odhady. Ale pozor, novináři často zaměňují zcela odlišné výzkumy. Výzkum politických preferencí třeba zkoumá, kolik Čechů dává přednost té či oné straně, ale vůbec neřeší, zda-li dotyčný půjde volit (a nejhorší jsou ještě ty, co zkoumají třeba jen uživatele internetu). To se snaží započítat voličské preference, které nevoliče ze svého průzkumu odstraní. Ještě přesnější by pak měly být volební odhady, které berou v úvahu např. rozdílnou ochotu jít volit v různých sociodemografických skupinách atd. a podle toho data váží. Jen z kvalitně provedené prognózy lze dělat odhad zisku mandátů, ovšem nikoliv pouhým vynásobením procent a číslovky 200, je to značně složitější.

3. Pozor na volební mandáty v jednotlivých krajích

Další problém je, že poslanecké mandáty se přidělují v jednotlivých krajích a každý kraj má jiný počet mandátů (podle počtu voličů). Jestliže tedy chcete volit stranu, u níž se očekává třeba krásná 15 % voličská preference, tak v Praze (s přidělenými 25 mandáty) by taková strana dostala 4 mandáty, v Karlových Varech (s přidělenými 5 mandáty) by jí to nestačilo na zisk ani jednoho poslance. Počet mandátů v jednotlivých krajích lze najít např. na tabulce výsledků z roku 2006.

Jestliže tedy chcete volit nějakou menší stranu, tak si dejte pozor i na to v jakém kraji jste, jinak i váš hlas může být téměř zahozen (bude se i nadále počítat co celkového zisku a do nutných 5 % hlasů a do dvacetikoruny do stranické pokladny, nic víc). Nejlepší variantou pak může být zařídit si voličský průkaz a volit v jiném kraji s větším počtem mandátů (třeba v Praze).

4. Pozor na d'Hontovu metodu přepočítávání hlasů

Jenže ani to, že je váš hlas započítán, neznamená, že by nemohl být započítán lépe. Problém se zove d'Hontova metoda přepočítávání hlasů, kdy se jednotlivé hlasy jednotlivých stran dělí v jednotlivých krajích postupnou řadou čísel od 1 do n (kde n je počet mandátů v daném kraji), výsledná čísla se potom seřadí od největšího a prvních n získává mandát (příklad je např. na Českém statistickém úřadě).

Když by tedy volby dopadly přesně podle posledního odhadu CVVM (ČSSD 33 %, ODS 31 %, KSČM 13,5 %, TOP 09 9,5%, KDU-ČSL 5 %), pak by tato procenta v Praze (25 mandátů) znamenala 9 křesel pro ČSSD, 9 pro pro ODS, 4 pro KSČM, 2 pro Top09 a 1 pro KDU, v Karlových Varech (5 mandátů) pak 2 pro ČSSD, 2 pro ODS a 1 pro KSČM. Tedy ačkoliv má KDU dvacetinu hlasů a Top09 desetinu, tak by dostali jen třicetinu resp. patnáctinu z těchto celkem 30 mandátů.

Na problémy ve 3. a 4. bodě dojela v minulých volbách třeba Strana Zelených, která sice dostala 6.29% hlasů, ale jen 3 % mandátů. Naopak ODS s 35,38 % hlasů získala 40,5 % mandátů. Hlas pro malou stranu tak může mít tedy ve výsledku klidně poloviční váhu oproti hlasu pro velkou stranu.

5. klíčové jsou koalice

Rozložení sil prakticky ve všech evropských demokraciích neumožňuje vládu jedné strany, ale je nutná koalice stran. Když se zamyslíte nad všemi volbami od vzniku samostatné České Republiky, tak se do parlamentu dostaly ODS, ČSSD, KSČM, KDU a pak jedna pravostředová strana (ODA, US, SZ, nyní to vypadá na TOP09).

Když vezmu aktuální situaci v ČR, tak v úvahu připadají jen tyto možnosti

a) vláda ČSSD + KSČM (jistě by tomu ČSSD říkala „menšinová vláda“), tato možnost je reálná v případě, když by se do PSP nedostala jedna ze dvou menšinových stran
b) vláda ČSSD + KDU + Top09, přitom ČSSD by měla zároveň většinu s KSČM, takže by mohla prosadit jakýkoliv levicový zákon, fakticky by to tak byla vláda dle [a], kterou by malé strany ani nemohly rozpustit, protože by ani s ODS nedaly většinu
c) vláda ČSSD+ODS (aka opoziční smlouva), pakliže by dala ČSSD zároveň většinu s KSČM, tak by opět mohl nastat problém viz [b], tedy faktická vláda [a]

d) vláda ODS + KDU + Top09

Poslední možností je „pat“, viz předchozí volby, ale ten by fakticky vyústil buď v nové volby a nebo v některou z možností výše ([c] bez „přeběhlíka“, [b] nebo [d] s „přeběhlíkem“).

6. Takže koho volit?

Předpokládejme opět, že jste pravicový volič, tedy že jediná možnost, která se vám z předchozího seznamu líbí je varianta [d], tedy vláda ODS, KDU a Top09. Pak jsou podle mého názoru jen 2 správné volby (bez ohledu na to, kterou z těchto 3 stran preferujete a kterou nenávidíte)

I. defenzivní – volba KDU, aby se dostala do parlamentu, protože jinak by povolební matematika připouštěla jen možnosti [a] a [c]

II. ofenzivní – volba ODS, neboť takový hlas bude mít největší váhu pro získání mandátu. I když tedy z nějakého důvodu tedy nesnášíte ODS a preferujete třeba Top09 či KDU , tak pravicovou koalici s těmito stranami lépe podpoříte volbou ODS.