Vlákno názorů ke článku Startuperské spory - já jsem zase alergický na tu českou sobeckost od Miki - Bude mi skoro již 40.... Jak ten čas...

Bude mi skoro již 40.... Jak ten čas letí... Mi dobrých dvacet let taky smysl života scházel. Vydělal jsem miliony, prodělal jsem milióny. Užil jsme si rozkoše, sexu, všeho nač pomyslíš ale smysl života nebyl žádný.... Říkal jsem si : život by měl smysl , snad kdyby byl věčný. Dnes mám dvě malé děti , neskutečně si je užívám a našel jsem pozemský smysl života. I když už peněz je mnohem méně než bývalo ale zato jsem našel ten smysl jenž se nedá koupit. Milující děti a vědět že život má již pro mne smysl. Já jej budu mít věčný ! :-) Uvěřil jsem, že Ježíš Kristus zemřel za moje hříchy a že pokud tomu budu věřit , nezahynu ale budu mít život věčný. (to co jsem zde napsal si myslím pochopí jen ti co prožily to co já a to je spasení . Ono totiž vše co tady na tom světě děláme ať se jedná o jakoukoliv činnost , je opravdu marnost.)

zlatou kartu dostane kazdy solidnejsi strednovrstvy clovicek - u lepsi banky samozrejme

me ji cpavali horem dolem a to se rozhodne nepovazuji za bohateho (smysl zivota mi porad unika)

Souhlasím a autorem článku. Problém dnešní generace podnikatelů je, že jen málokdo má nějaký smysl pro odpovědnost a pro druhé. I proto se řada podnikatelů nestydí vydělávat na neštěstí nebo nepoučenosti druhých a často se vůči ostatním chová naprosto strašně. Pamatuji si na jeden zážitek z Londýna, kde jsme byli s velmi bohatým klientem v poměrně luxusním hotelu a klient si ve 3 hodiny ráno vzpomněl na to, že má hlad a žízeň a poslal mě dolů na recepci, s tím, že do hodiny chce mít na stole jídlo a pití. Když nám jako vždy profesionálně se chovající personál hotelu donesl jídlo, klient se na ty dobroty ani nepodíval a jen lakonicky poznamenal: "Chtěl jsem si jen vyzkoušet, zda se Angláni umí dobře chovat ke svým hostům. Řekněte jim, ať si to odnesou." Zcela zbytečně tak vyhodil peníze za něco co vůbec nepotřeboval. Na letišti se pak oháněl zlatou kartou a lákal na ní letušky, které v letadle plácal po zadku a měl různé nechutné poznámky. Vrcholem všeho bylo, když jsme v Praze zastavili v jednom hodně plném baru a když jsem číšníkovi poděkoval za donesené nápoje, tak poznamenal: "Co mu děkuješ, takovej póvl se ti za tisíc korun bude klanět až k zemi." Načež dal číšníkovi tisíc korun spropitného a pořád ho nutil aby nosil další a další pití, i když jsme ještě neměli vypito. Tehdy jsem si řekl, že takhle nikdy dopadnout nechci. To je fakt lepší peníze nemít než dovolit, aby se z člověka stalo takové hovado.