Odpověď na názor

Návrh na řešení situace „umělého generování dlužníků“

Cílový stav:

Eliminace množících se excesů spočívajících v umělém vytváření dlužníků bagatelních částek (které – pokud jsou skutečné – by obvykle byly okamžitě uhrazeny jestliže by o nich dlužníci věděli) a v následném bránění dlužníkům uplatit svá práva u soudu a tím umělém navyšování poplatků za vymáhání a exekuci

Zvýšení ochrany práv věřitelů cestou zvýšení důvěryhodnosti procesu vymáhání dluhů a především zvýšením zájmu vymahatelů o vyšší než bagatelní částky.

Snížení nápadu na obecné soudy (citelným snížením nalézací i exekuční agendy)

Identifikace problémových oblastí:

Vymáhací agentury se zaměřují především na bagatelní dluhy v řádu do několika málo stovek či tisíců korun neboť na nich lze nejsnáze generovat zisky pro vymahače i exekutory, které jsou zároveň v hrubém nepoměru k dluhu samotnému – tento uměle navýšený zisk je často ústředním motivem podnikatelských aktivit vymahačů – nikoli primárně vymožení dluhu samotného. Za účelem tohoto zisku vymahači často neváhají obejít zákon s cílem ztížit až znemožnit dlužníkovi uplatnění ústavního práva na projednání věci před nezávislým soudem.

Množí se případy zneužívání tzv. notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti (§ 71 a z.č. 358/1992 Sb., notářský řád). O tom, zda některá strana porušila smluvní povinnost pak nerozhoduje soud, ale rozhoduje si o tom sám věřitel. Jedná se o snadno zneužitelný instrument vůči nic netušící oběti bez právního vzdělání či zázemí.

Neexistuje povinnost věřitele zaručit, že dlužník o svém dluhu vůbec ví ještě předtím, než je dluh předán k vymáhání. Dluh přitom může vzniknout díky (i záměrně) spornému či víceznačnému výkladu některé části smlouvy.

Není dostatečně vymáhána povinnost orgánu provádějícího nalézací řízení (soud, ale především soukromý rozhodce) vyrozumět dlužníka o zahájení a průběhu řízení a následky takovýchto dlužníkem nezpůsobených zanedbání přitom jdou plně k tíži dlužníka (soudy např. často ignorují / nep­ředpokládají datové schránky u fyzických osob) – respektive lze tuto povinnost snadno obejít, k čemuž v praxi nezřídka dochází – na tomto principu jsou dokonce přímo SYSTÉMOVĚ založeny postupy soukromých subjektů zneužívajících dosavadní úpravu rozhodčího řízení. Viz např. http://www.urmr.cz/vyvesni-deska/ - takřka kohokoli, kdo zde byl kdy publikován bylo možno nalézt jen s pomocí Googlu a telefonu a to obvykle do 5-ti minut a „opatrovník“ byl vždy ustanoven z okruhu osob ve sféře vlivu (obvykle přímo zaměstnanec či osoba spolupracující) oné soukromé rozhodčí společnosti. Je tedy více než zřejmé, že „NENALÉZT“ dotyčného nebylo ničím jiným než záměrem. Nepřípustně časté jsou též chyby při doručování písemností prostřednictvím České pošty a v některých případech je možno se domnívat, že mohou být i záměrné. Pokud je tedy exekutor vůbec prvním subjektem, který dlužníka SKUTEČNĚ (a nikoli pouze formálně) hledá a posléze také najde, je zřejmé, že jej mohl najít když už ne věřitel sám, tak zcela jistě subjekt provádějící nalézací řízení. Kdokoli je dnes oprávněn využít službu Ministerstva vnitra „Zprostředkování kontaktu“ (viz zde: http://www.mvcr.cz/clanek/zprostredkovani-kontaktu-411838.aspx). Náklady na zprostředkování či nalezení kontaktu jsou oprávněným navýšením pohledávky.

Dochází k umělému rozdělování dluhů (např. roční dlužný poplatek = 12 samostatných nalézacích řízení a následně 12 samostatných exekucí) za účelem dosažení možnosti účtovat ke každému takovému dluhu samostatně náklady na vymáhání a exekuci. Existují dokonce subjekty, jejichž jádro podnikání spočívá právě v tom, že díky složitým právním konstrukcím ve smlouvě (z pohledu běžného občana bez právního vzdělání) vznikají dlužníkem nezamýšlené nedoplatky, které jsou následně bez jakéhokoli upozornění (tedy bez toho, aby o nich dlužník vůbec věděl) předány k vymáhání a k exekuci. Eliminací tohoto jevu je možno výrazně snížit nápad na obecné soudy.

Systém umožňuje, aby soud přisoudil zcela vymyšlený dluh. Pokud totiž dlužník nestihne včas procesně zareagovat (např. protože je na dovolené nebo mu nebylo z jiných důvodů nic fakticky doručeno - viz. výše), tak vůbec nestihne popřít dluh (např. popřít falešný podpis na smlouvě). Stejně tak dosavadní úprava rozhodčího řízení umožňuje díky nijak nespecifikovaným zásadám spravedlnosti vydávat pravomocné exekuční tituly i ze sebenesmyslnějších důvodů odporujících hmotnému právu i dobrým mravům. Zatímco výkon takto nespravedlivě či nezákonně vzniklého rozhodnutí je poměrně rychlý, náprava škod, které tímto vzniknou je možná až následně, trvá dlouho, probíhá zcela na náklady neoprávněně postiženého a je krajně nejistá.

Věcný záměr řešení:

Stanovit věřiteli povinnost oznámit dlužníkovi existenci dluhu ještě předtím, než je tento dluh předán k vymáhání. Oprávněné náklady na toto upozornění (včetně přiměřených nákladů na skutečné vyhledání dlužníka, pokud se dlužníkovi nepodaří upomínku doručit na adresu, která je věřiteli prokazatelně známa) a přiměřené náklady na právní pomoc se stávají součástí pohledávky. Proporční přiměřenost a tím i oprávněnost nákladů věřitele vzhledem k původní dlužné částce a k chování dlužníka posoudí subjekt provádějící nalézací řízení. Toto opatření má potenciál snížit zatížení obecných soudů.

Přinutit oprávněného či přímo subjekt provádějící nalézací řízení (soud, rozhodce) spojit do jednoho řízení pohledávky směřující od jednoho věřitele k jednomu a témuž dlužníkovi. Možné způsoby:
Stanovením dolní hranice částky, kterou lze vymáhat soudně – nepřihlížet přitom k nákladům na vymáhání (toto ovšem může zkomplikovat řešení sporů, kdy nelze žalovat tzv. na určení, ale pouze na plnění);
Stanovením ochranné lhůty, např. 6 či 12 měsíců, po které nebude možno vést jedním a tímtéž žalobcem vůči jednomu a témuž žalovanému více než jedno nalézací řízení;
Stanovením ochranné lhůty, např. 6 či 12 měsíců, po které nebude možno vést jedním a tímtéž oprávněným vůči jednomu a témuž povinnému více než jedno exekuční řízení;
Stanovením horní hranice celkové vymáhané částky (včetně nákladů) vůči původnímu prokazatelnému dluhu;

Pokud jsou všechny předchozí pokusy o doručení upomínek a soudních obsílek prokazovány jako neúspěšné (zásilku nelze doručit - pobyt adresáta je neznámý) a následně je exekutor prvním subjektem, který dlužníka skutečně najde, jsou (čisté) náklady exekuce omezeny maximálně na jedenapůlnásobek původní dlužné částky, minimálně 2 000,- Kč.

Zřejmě ideálním řešením by bylo analogicky k centrálnímu registru exekucí vytvořit státem spravovaný centrální registr dluhů s tím, že vymáhání je možno zahájit pouze po skončení ochranné lhůty např. 3 měsíců, po kterou byl onen dluh zanesen v daném registru. Poplatek za zanesení dluhu do registru by byl stanoven na 1% z jistiny dluhu (minimálně 1000,- Kč) s tím, že by se stal součástí oprávněného navýšení celkové dlužné částky. Vytvoření centrálního registru dluhů je však složitějším procesem přesahujícím možnosti prosté úpravy zákona.

Návrh změn zákonů (včetně odůvodnění):

Úprava § 87, odst. 3 zákona č. 120/2001 (exekuční řád) ve znění pozdějších novelizací
Za stávající text se doplňuje následující ustanovení: „Pokud je exekutor prvním subjektem, který povinnému doručil exekuční titul a zároveň žádnou z písemností v nalézacím řízení nebylo možno povinnému doručit, či byly všechny doručeny fikcí, jsou veškeré náklady exekuce omezeny na jedenapůlnásobek původní jistiny dlužné částky, nejméně však 2 000,- Kč.
Odůvodnění: Pokud dlužníka není možno kontaktovat ani ze strany věřitele, ani ze strany soudu či rozhodce (např. s využitím § 20, odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení nebo služby Zprostředkování kontaktu Ministerstva vnitra) a přitom jej exekutor najde, je téměř jisté, že ani věřitel, ani subjekt provádějící nalézací řízení nevynaložili přiměřené úsilí k vyhledání dlužníka. Viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2894/07, ze dne 14.09.2010. O souvisejících rozhodnutích Ústavního soudu se píše např. zde: http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/domaci-ekonomika/clanek.phtml?id=611776

Vložení nového § 568a, (případně nového odst. 4 k § 517) do zákona č. 40/1964 (občanský zákoník) ve znění pozdějších předpisů v tomto znění: „Neplní-li dlužník svůj závazek řádně a včas, je věřitel povinen jej na tuto skutečnost písemně upozornit“. Odůvodnění: Jde o zcela spravedlivé a nepříliš zatěžující obnovení institutu tzv. „předžalobní upomínky“. Přiměřené náklady na toto písemné upozornění se stanou součástí závazku – stejně jako úroky z prodlení a smluvní pokuty. Sankcí za nesplnění této povinnosti ze strany věřitele bude pouze faktická nemožnost (či ztížená možnost) domoci se splnění závazku v nalézacím řízení.

Doplnění ustanovení § 83, odst. 1) zákona č. 99/1963 (občanský soudní řád) tímto textem: „Pokud tentýž žalobce v uplynulých 6 (alternativně 12) měsících podal u téhož soudu návrh na zahájení řízení vůči témuž žalovanému, postupuje soud v souladu s ustanovením § 112 tohoto zákona“. Odůvodnění: Tato změna – tedy výslovné uložení povinnosti postupovat v určitých případech podle § 112 o.s.ř. – může velmi omezit umělé rozdělování pohledávek za účelem multiplikace poplatků za vymáhání. Zjištění více aktivních podání týmž žalobcem vůči témuž žalovanému je VELMI jednoduchým úkonem s využitím elektronických informačních systémů ISAS či ISVKS. Toto opatření též významně sníží zatížení obecných soudů, přičemž nijak neomezí práva účastníků řízení. Navrhované opatření by bylo možno obejít jedině vytváření složitých a krkolomných systémů „rotujících“ žalobců, což by efektivitu přínosu multiplikace poplatků za vymáhání uměle rozdělených pohledávek podstatně snížilo.

Úprava § 35, odst. 4) zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád) doplněním následujícího textu: „Soud přitom zkoumá, zda tentýž oprávněný vůči témuž povinnému v uplynulých 6 (alternativně 12) měsících podal jiný návrh na výkon rozhodnutí; v takovém případě soud vždy postupuje s ohledem na ustanovení § 112 zákona č. 99/1963 (občanský soudní řád).“ Odůvodnění: Pokud neexistuje územní (místní) příslušnost exekutorů, mohou být uměle rozdělené pohledávky s časovým odstupem uplatňovány po celém teritoriu státu. Uvedený postup dokáže přinejmenším významnou část takovýchto pokusů odfiltrovat. Existenci dalších probíhajících exekučních řízení lze přitom snadno zjistit z centrální evidence exekucí.