Názor ke článku Jak a komu darovat penize pro dobrou vec od Alice - Nacházím se v roce 2018, bude mi skoro...

Nacházím se v roce 2018, bude mi skoro 30 a žiju již 12 let na černo se vším všudy. Práce vybírám pouze na černo, jako holka jsem značně limitovaná prácema typu kydání u zvířat nebo pomocné práce v kuchyni - deprimující, z věčně malých výplat nemám na zaplacení zdravotního sociálního, dlužím na zdrav/soc, dpp praha, ostrava - jízdy do práce na černo, věčné výdělky jen kolem 10000-12000 - z toho vracívám lidem kdy jsem si půjčila na nájem v době proluky bez práce, nemám nárok na sociální dávky - bydliště jinde než život v praze - složité na rozepisování, celkově je to na delší vysvětlování, ale to hlavní jsou dluhy z doby kdy jsem byla vyhozena z domu v 18ti a využita lidmi u kterých jsem bydlela k přijetí televize na úvěr a to hned celkem třikrát u různých společností, to vše po dobu studia, kdy jsme neměla jinou možnost jak si zachovat přežití dalšího měsíce abych mohla chodit do školy a mít zázemí, takhle sprostě mě jako bílého koně finančně zneužili a já to mám platit? samozřejmě nikdy neplacené a s prvním zaměstnáním kde jsem měla vydělávat 12000 mi za půl roku přišla exekuce a nechali mi 7000 - to je celoživotnímu odsouzení k životu na ubytovně a o čínských polívkách, na insolvenci nedosáhnu, všude v práci vydržím tak rok, rok a půl - podmínka je stabilní zaměstnání, takže jsem jak štvaná zvěř odsouzena k životu skytě, už jsem byla i dvakrát na ulici, deprimuje mě takový život, nemám na zaplacení zubařské péče, neznám pojem dovolená, vzdělávání se, každý krok který bych chtěla v životě učinit je o PENĚZÍCH - které nikdy nevydělám a i kdybych snad neměla ty dluhy, i tak bych byla pracující chudoba kdy díky nízkému vzdělání nedosáhnu na lépe placené zaměstnání, ale určitě by se mi lépe žilo a dýchalo než teď, jakmile se práce stává jen prostředkem přežití, výplatu pohltí výdaje na nájem a jídlo a na nic víc, přestává být takový život smysluplný a přestává být příležitostí k rozvoji, je to jen každodenní rutina/otročina za kus žvance, bez pozitivních prožitků. Nepomohli mi ani v krizových sociálních centrech, nepomohl psycholog, nepomohl ani psychiatr, jsem jak tonoucí se stébla chytá ale nikam to nevede. Všichni mí známí mi radí jedině chlapa který mě bude živit, nic jiného se nedá vymyslet, jenže v obličeji jsem nehezká a všichni vyžadují sex - což já nechci, taková pomoc je o ničem. Velmi toužím po osobním setkání s někým nejlépe ženou která žije podobně či se z toho nějak dostala k osobní konzultaci k porovnání kvality života a nejlépe zde v Praze, nemám ani na lístek někam na schůzku po republice. Ideální řešení mého života by byla závěť či finanční dar.