Hlavní navigace

Sladké sny nahrávacích společností

12. 5. 2007 19:20 (aktualizováno) Petr Šnajdr
Se zavedeným a výnosným businessem je mnohdy víc potíží než užitku. Kdo má hodně chce ještě víc a kdo má víc a to už platí po stovky let. To co na začátku rozvíjelo business a tlačilo evoluci kupředu, může jej na konci stejně tak dusit a držet na místě. Jen ti nejmoudřejší ví, že ani sebevětší křeč nepomůže udržet zisky do nekonečna a je jen otázkou kdy zlatonosná žila dojde.

Video: Sweet dreams s Annie Lenox najdete na YouTube dokonce už i přímo od Sony BMG .

Přesně tam směřují nahrávací společnosti, které se úzkostlivě drží současných zisků, ale nevidí nebo nechtějí vidět, že půjdeli to tak dál, stanou se jednou možná zcela zbytečnými. Umělé bariery, které staví nemohou vydržet navždy a taky nevydrží. O tom se lze snadno přesvědčit v minulosti.

Kdysi se za několik cibulek tulipánů nebo pytlík hřebíčků dal zaopatřit zbytek života. Když někdy v roce 1558 se objevil náznak toho, že důvtipný a nadšený badatel Oliver Brunel je blízko objevu severovýchodní cesty do Indie, odseděl si místo toho 12 let ve vězení pro údajné podezření, že je ruským špionem.

Úspěšná společnost se mění dříve než musí

Život je změna a to co dlouho vypadalo jako neměnné, se může najednou změnit tak rychle a prudce, že autoři některých výroků a analýz se rázem přesunou ze seriozních oblastí do oblastí komiky a zábavy. Charles H. Duell, ředitel Patentního úřadu USA, v roce 1889 prohlásil, „všechno, co může být vynalezeno, již vynalezeno bylo.“ Jak krutě se mýlil.

Jak krutě se mýlil prognostik, který snad v předminulém století dospěl na základě spotřeby krmiva pro koně k závěru, že nikdy žádná megaměsta tak jak je známe dnes, nevzniknout. Bez koní by je totiž nebylo možné zásobovat a pro ty nebylo přece dost krmiva.

Snad i nahrávací společnosti sní své „sladké sny“, ale jsou to sny jejich zákazníků, stejné jako ty z kdysi tak populární skladby „Sweet dreams“ v podání Annie Lenox. Jak krutě se asi mýlí i ony?

Technologie je jako voda

Některé věci přináší, jiné bere. Středověký kejklíř měl poměrně jasně omezenou kapacitu své produkce. Ať už tím kam mohl a byl schopen dojít a nebo dojet na koni. O mnoho století později situace nebyla lepší, ale s vynálezem záznamu zvuku se situace rázem změnila a vznikl velký business. Celý ale stál na jediném omezení – opět technologii. Ta umožňovala záznam zvuku, ale běžný smrtelník nedokázal vytvářet kopie a nebo ne v dostatečné kvalitě. I to se změnilo, ale pořád chybělo „něco“ co byly schopny zajistit nahrávací společnosti, ale už nikdo – distribuční síť.

S příchodem vysokorychlostního Internetu vzalo i to za své. Vše na čem celý ten moloch stojí je pouhý zvyk. Zvyk, že věci fungují právě tak a ne jinak. Lobby a zkostnatělé zákony. Skutečná moc je ale jinde a vždy tam byla – v samotných zákaznících. Jen nebyly nástroje.

Voda si poradí i s tou nejtvrdší skálou

Vůbec nezpochybňuji to, že za hudbu by se mělo platit a vlastně ani nechci zpochybňovat nebo vůbec diskutovat o tom kolik. Chci jen poukázat na to, že stejná technologie, která stvořila nahrávací společnosti a podobné organizace, nyní dělá další logický krok – snižuje náklady na výrobu i distribuci, boří regionální hranice a podařili s někomu správně uchopit, pak přinese mnohem víc zákazníkům, ale možná i novodobým autorům či interpretům.

Pouze jediný článek se stane zbytečným – ten který nyní nejvíc křičí a bije na poplach. A křiče i bije správně neb před sebou má již možná jen několik desítek let. Chce-li přežít, bude muset i on projít evolučním vývojem a nebo zmizet v propadlišti dě­jin.

A jedinou možností nejsou nesmyslné a neustále do kola prolamované ochrany proti kopírování, které nejvíce ze všeho škodí samotným zákazníkům, ale něco co opět nedokáže nikdo jiný. Ale co to bude, to zatím dokáže říct asi málokdo.

Uvidíme zdali svatý grál bude někdy vůbec nalezen .

Sdílet

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).