Rozdíl mezi Koreou a ČR je v něčem jiném. Pominu geografická fakta a historii, kdy ještě nedávno byl v Koreji středověk, takže tam začínali z nuly, zatímco my jsme si hýčkali desítky let starou infrastrukturu. Kdybysme ji vyhodili, tak jsme jinde a levněji, ale takové krátké vzdálenosti jako mají korejci a takový podíl populace ve městech tu zkrátka není.
Hlavní rozdíl je ve fungování ekonomiky. V Koreji je velká provázanost mezi vládou a firmami. Vlastně mezi tím není rozdíl, ekonomiku i politiku ovládají velké čeboly. Takže když politické vedení vyhlásí, že bude internet ve školách, šéfové firem to zatáhnou z firemního, protože jinak by mohli skončit. U nás se natáhne ruka po dotacích, na které samozřejmě vláda nemá a nebo je utratí za nehorázně drahý projekt.
Pořád mně ale nepřestává fascinovat, jak se u nás přepočítávají podíly rychlých ADSL linek a to, jak rychlý mají děti internet ve školách. Na co děti internet ve škole potřebují? Na výuku jim stačí to, co mají. Mnohem víc pomůže, když budou moci mít počítač s rychlým internetem doma a tam budou rozvíjet svoje zájmy. Ve škole to nikdy fungovat nebude (max. v Korei, kde zavřou malýho šmudlu do školy, řeknou mu aby se učil a večer ho vyzvednou - kdo se potkal někdy s pár korejci v reálu v Evropě, ví o čem mluvím - takové dítě nechci). Naše školy neumí děti naučit pořádně mateřský jazyk natož cizí, znalosti přírodních věd upadají, schopnost pracovat s textem nic moc, a to není jenom základka nebo střední, většina dnešních vysokoškoláků je v praxi nepoužitelná. A my tady řešíme rychlost připojení škol do internetu. V tom fakt ten problém není...
Na „stará kolena“ a po 16 letech praxe v soukromém i státním sektoru jsem začal studovat informační technologie v Korejské republice. Tato, ještě v 60. letech minulého století jedna z nejchudších zemí světa, je dnes dvanáctou nejvyspěleší zemí světa. A informační technologie na tomto skoku měly značný podíl.