Můj děd byl náboženský fanatik, což byl hlavní důvod nemožnosti vzájemné komunikace mezi námi. Jeho potřeba přivádět okolí na správnou cestu měla za následek paralyzování bližních, apatii a rezignaci. Pochybuji, že by ho to nakonec učinilo šťastným.
Víru v boha považuji za obranný mechanismus mozku, jako jakýsi firewall z důvodu zachování duševního zdraví. Pokud totiž mozek narazí na zásadní neřešitelný problém, a jeho majitel trvá na jednoznačné a logické odpovědi, může být výsledkem autodestrukce.
Mám to z vlastní zkušenosti z ranného dětství (absurdita nekonečnosti vesmíru), stav končící pocitem nárazu do zdi.
Je trošku nefér požadovat na věřících důkaz, když toho nemohou být schopni. Sami totiž podstatu své víry vyvracejí právě urputnou snahou přesvědčit. Já vím, že jsem pouze shluk buněk, kterým je lépe právě proto, že jsou spolu, a není důvod, aby nad touto autonomní jednotkou bděl jakýkoliv supervisor.
ČLÁNKY DO MAILU