Hlavní navigace

Mučení neviňátek toužících po penězích

9. 7. 2013 8:54 (aktualizováno) Michal Krčmář

Původně jsem chtěl článek nazvat: Jak jsem hledal redaktory, jak jsem je (ne)našel a co si myslím o dnešních internetových řemeslnících. Ale pak se mi více zalíbil tento nadpis. Lépe vystihuje mé zoufalství, které jsem mohl zažít během posledních pár týdnů.

Učení je mučeníPro náš web Objevit.cz a pro web Mladyponikatel.cz, který patří Jirkovi Rosteckému, jsme společnými silami hledali redaktory – nabídku jsem zveřejnil mimo jiné i na svém blogu. Totéž udělal i Jirka. Jak to vše dopadlo? Ozvala se mi spousta lidí. Některé mi přihrál přímo Jirka, někteří se ozvali sami od sebe. Všichni měli jedno společné. Ohromné počáteční nadšení. Vidinu lehkého zbohatnutí. Dolary v očích. Postupem času jsem si tyto lidi mohl vyselektovat do několika skupinek. Sice nemám moc rád škatulkování lidí, ale tady mi to nedalo. Řekl jsem si OuKej! Zahrajeme si takovou hru. Uděláme si takový malý průzkum přihlášených redaktorů. Krycí jméno projektu bude „Mučení neviňátek toužících po penězích“.

Jak vypadal výsledný vzorek mučených neviňátek?

  • První skupina byli lidé, co ani sami nedokázali napsat, proč bych měl vybrat právě je. Na malá a velká písmena doslova „prděli“. Gramatika pro ně byla velkou neznámou (byly tam fakt „hrubice“ jako sviň) a osobně jsem měl často pocit, že to jsou patnáctileté děti. Omyl. Nebylo tomu tak. Někteří se mohli pyšnit i titulem Mgr. či Ing. Už tady jsem si začal říkat, že je něco s naším školstvím v nepořádku. Osobně nemám problém s tím, když tam bude překlep, bude chybět dikaritika. Ale aspoň u prvního mailu by se mohl žadatel trochu vynasnažit.
     
  • Napsali: „Chci to dělat, hrozně mě to zajímá a pro vás udělám cokoliv.“ V takovém případě jsem jim zaslal seznam témat, aby vypracovali ukázku. Pak se po nich slehla zem. Už jsem o nich jakživ neslyšel. Což o to, stává se, že jakmile to začne smrdět prací, velké procento lidí se prostě odmlčí.Pozn. I když sám ukázky pro klienty nepíšu, po pár mailech už jsem byl nucen to zavést. Původně jsem chtěl ukázky proplácet a publikovat u nás na webu. Ale poté, co jsem zjistil, že články vypadají opravdu otřesně a já trávil stále více a více času opravováním pořád těch stejných chyb a vysvětlováním úplně základních věcí (z článku bych se měl jako čtenář něco nového dozvědět, než mi odevzdáte článek, je třeba si jej alespoň 1× přečíst, text je nesrozumitelný atd.), tento přístup jsem zavrhl.Proč ukázky nepíšu? Z jednoho prostého důvodu – považuji to vesměs za ztrátu času, pokud klient není ochoten zaplatit předem zálohu a nebo se nejedná o zakázky většího rozsahu. Klient má možnost si přečíst již mnou dříve napsané články (ty mu ostatně vždy zasílám) a posoudit sám, jak jsem se s tím popasoval, i když to bylo třeba téma, o kterém jsem psal poprvé. Ale tohle od redaktorů bez praxe zkrátka těžko získám. Můžete říct, že to je možná nefér chtít po někom práci zadarmo. Ano. Je. Stejně tak není zrovna fair chtít si nechat zaplatit za práci, které vůbec nerozumím a odvedu ji kvůli vlastní blbosti polovičatě. Navíc – já těmto lidem prokazuji vlastně službu. Dávám jim zadarmo své rady. Učím je to, co jsem se musel naučit já. Dávám jim k dispozici své vlastní know-how (nebo howno-u?). A nebo jim ušetřím čas a řeknu jim rovnou řeknu, že na to zkrátka zatím nemají. Mě to stojí čas, ale nic z toho nemám – ani ten článek. Tímto jsem chtěl zajistit, že se mi alespoň nějak vrátí investice mého času – budeme mít aspoň k dispozici ukázku – sice s kvalitou blížící se nule – ale dalo se z toho (s velkou dávkou fantazie) vypreparovat pár vět, přepsat a bylo s tím méně „sraní“ než s psaním úplně nového článku.
  • Napsali: „Chci to dělat, hrozně mě to zajímá a pro vás udělám cokoliv.“ V takovém případě jsem jim zaslal seznam témat, aby vypracovali ukázku. Přišla odpověď, že to zadarmo dělat nebudou. Když jsem se jich zeptal, zda mi mohou zaslat tedy nějaký jejich článek na ukázku, slehla se po nich zem.
  • Napsali: „Chci to dělat, hrozně mě to zajímá a pro vás udělám cokoliv, ale nemám žádné zkušenosti.“ Dostali seznam témat a pak nastalo hrobové ticho. Připadal jsem si jak v seriálu Nemocnice Chicago Hope. Právě umřel další pacient…
  • Napsali: „Chci to dělat, hrozně mě to zajímá a pro vás udělám cokoliv.“ V takovém případě jsem jim taktéž zaslal seznam témat, ať vypracují ukázku. Vybrali si téma. A pak je nejspíš pohltila temná strana síly.
  • Napsali: „Chci to dělat, hrozně mě to zajímá a pro vás udělám cokoliv, ale nemám žádné zkušenosti.“ Dostali seznam témat, vybrali si ukázku a pak zjistili, že to je nad jejich síly. Případně obdrželi seznam témat, vybrali si ukázku a pak náhodou zjistili, že už vlastně pracují pro jiný magazín a nestíhali by to. I to se stává. Ale – cením si aspoň upřímnosti. Málokdo přizná, že trpí výpadky paměti.
  • Napsali už naši známou zprávu, dostali téma a vypracovali jej. Zde začalo další martyrium. Práce nebyly ani na úrovni žáka SŠ. Pustil jsem se do korektury, poslal jim poznámky mailem. Hádám, že můj mail jim asi nedorazil…
  • Napsali, dostali téma, vypracovali jej, dokonce provedli úpravy článku dle mých poznámek. A pak se odmlčeli. Asi zjistili, že to není až taková prdel.
  • Napsali, dostali téma, vypracovali jej, provedli úpravy článku dle mých poznámek (někteří to dokonce přepracovali i 2×, když bylo třeba). Dostali další info – o odměnách, systému vyplácení, dostali další téma a umřeli.
  • Napsali, dostali téma, vypracovali jej, provedli úpravy článku dle mých poznámek. Dostali info o odměnách, systému vyplácení, dostali další téma a napsali jej. Tyto autory jsem si ponechal. Bylo jich celkem….jeden. Nene. Dohromady jsem si z této skupinky ponechal 2 autory.
  • Napsali, dostali téma, vypracovali jej a nebylo třeba žádných úprav. Dostali další téma. Ano. I takové případy se vyskytly. Teda zase tak moc jich nebylo. Objevil se pouze jeden. Pouze jeden autor to dal hned napoprvé. Konkrétně – byla to žena a myslím, že z ní bude velice dobrá žurnalistka.

Ještě podotýkám, že jsem neměl žádné šibeniční termíny na vypracování ukázek. Termín zkrátka nebyl žádný. Bylo na žadatelích, kdy článek dodají a v jaké kvalitě. Spíše mě zarazilo, že nikdo (opakuji VŮBEC NIKDO), se nezeptal na nic konkrétnějšího ohledně tématu. Nikoho nezajímalo, jak by takový článek mohl vypadat, aby se vyhnul tomu, že to bude přepisovat. Nikdo se nezeptal, zda mu mohu zaslat ukázku. Dokonce jsem do některých korektur schválně nabouchal pitomosti a čekal, jestli se autor ozve. Nou. Všichni sklopili uši. Nikdo se ani nepokusil si svou práci obhájit. Vlastně mě napadá, že jeden člověk to nakonec udělal. Snad mu to nebude vadit, když jej budu jmenovat – byl to Zbyněk Buřival. Je to jeden z autorů, který „to dal“, za což mu patří uznání.

Pozn.: Setkal jsem se také často s odpovědí: „Já o tomhle psát nechci, protože vlastně tomuto oboru nerozumím.“ S tímto přístupem se lehce může stát, že nebudete umět nikdy nic. Možná to spoustu lidí překvapí, ale lidé se většinou nerodí hned jako zkušení redaktoři. Většinou se nejdřív musí spoustu věcí sami naučit. Najít si vlastní cestu. Objevit vlastní postupy. A hlavně musí chtít a být připravení i na situaci, že občas něcemu rozumnět zkrátka nebudou. Ale ty zkušenosti přijdou časem. Když se nad tím člověk zamyslí – není právě tato zkušenost či poznání tím, co zvyšuje vaši cenu na trhu práce? Co z vás udělá specialistu? Hořekování nad tím, jak a proč to nejde, z vás šampióna neudělá. Jedině, když zatnete zuby a kousnete to prvotní (nejnáročnější) období, budete slavit v budoucnu úspěch. Bohužel – tohle je pro spoustu lidí, kteří jsou zkažení klasickým zaměstnaneckým přístupem, nepřekonatelný problém. Mají rádí snadně vydělané prachy. A zbožňují větu: „Ale když ono je to tak težké.“

Závěr článku

A proč o tom všem píšu? Protože spousta online podnikatelů (mnozí raději ani nevlastní ŽL) si myslí, že řemeslo je pouze o tom, že vykonám práci a dostanu zaplaceno. Tak tomu skutečně není. Nejdřív se svou práci musím naučit (klidně i zadarmo – hůře placená praxe), rozumět jí a dát jí aspoň těch dejme tomu 70 %. Pak dostanu zaplaceno. Idea mnohých je taková, že skočí rovnýma nohama do podnikání a budou vydělávat těžké love, many či chechtáky. Bez zájmu o daný obor to nejde. Ještě bych k tomu podotkl jednu věc. Každý nerad dělá zadarmo, ale pokud nic neumím, tak to holt musím na pár měsíců zkousnout. Stejně jako mnozí z nás museli zkousnout praxe na SŠ, VŠ, neplacené stáže, špatně placené zakázky a podobné hovadiny.

Protože na takových věcech jsme získali znalosti, co teď nyní prodáváme. A za to nám klienti královsky platí. Díky těmto zakázkám jsme se posouvali kupředu. Protože tehdy jsme neřešili jenom prachy, ale chtěli jsme rady, feedback a hlavně – chtěli jsme se to naučit. A tak to děláme neustále. Protože nás život naučil, že se vždycky můžeme něčemu přiučit. Naučili jsme se otevřít hubu a ptát se zadavatele na věci, které nám nejsou jasné. Naučili jsme se, že lepší je odevzdat něco pozdě, než odevzdat „total shit“. Poznali jsme, že občas si svou práci musíme také obhájit a prostě v některých ohledech zadavateli oponovat. Když máme pocit, že tak činíme hlavně pro jeho dobro, je naší povinností přesvědčit jej o naší pravdě :-). A hlavně za ty roky víme, že když nás někdo zjebal, tak jsme se museli více snažit – právě to nás posouvalo stále dál a dál.

Dnešní generace živnostníků a internetových podnikatelů, které živnostenský úřad ještě dosud neviděl, by nejraději celý tento proces učení rovnou přeskočila. Nejraději by brala jenom ty „těžké prachy“. Mají pocit, že jsou mistři světa (mnohdy mi přijde, že takto namistrovaní jsou často právě grafici – ale nechci je házet všechny do jednoho pytle). Všechno umí, všechno znají. Jsou nejlepší. Když si však detailněji prohlédnete jejich tvorbu třeba za rok nebo za dva, zjistíte, že se nikam neposunuli. Dělají stále ty stejné věci tím stejným způsobem a stále nemají živnosťák. Ale jsou pořád nejlepší. A netýká se to jen redaktorů, ale i grafiků, programátorů a všech dalších profesí. Já když se ohlédnu za tím, kde jsem byl před rokem a kde jsem teď, co jsem se naučil za posledních pár let, tak vidím nějaký pokrok. Možná by mohl být markantnější. Ale pořád je to lepší, než stát na místě a myslet si, jaký jsem „macho“.

Článek převzat z: http://www.krcmic.cz/muceni-nevinatek-touzicich-po-penezich/

Foto – zdroj: http://www.flickr.com/pho­tos/42345348@N00/19019537/

Sdílet

Žádné názory