Jak Startupič jednal s úřadem a dokonce s právníkem, když zakládal eseročko

31. 5. 2011 10:10 (aktualizováno) Startupič

Odešel jsem od prvního člověka, který chtěl mojí firmě zaplatit. A měl jsem jediný podstatný problém. Neměl jsem tu firmu, ani ty lidi. A bylo na čase to vyřešit.

Slíbených pět lidí jsem vyřešil jednoduše. Dorazil jsem do našeho apartmánu ve Schwartzbrucke a spolubydličovi jsem řekl, že máme kšeft na úpravu eshopu. Nechytil se hned, nejdříve se ptal, jestli jim do toho máme implementovat naše mobilní slevové kupony a až po chvíli debaty byl ochoten připustit, že doba je dynamická a kupony vzal čert. Nakonec, vidina, že nebudeme celtovat za IKEA poté, až nás domácí vyrazí pro neplacení, byla silný argument. Za druhé naší obchodní schůzce asistoval Kemal. Jednak ji nešlo přeslechnout a taky, když po mě hodil spolubydliš myš, proletěla až do obýváku, kde Kemal spal. A Kemal byl taky pro, jen ta myš už to nerozchodila. Tím naše firma nabyla zhruba slíbené velikosti pěti fulltajmistů. Kemal je fajn kluk, studuje strojárnu, do toho dělá v Halal pizzérce kousek od václaváku (halal je osvobozený košér) a má v práci sprchu, takže byl ochoten se kdykoliv hodit do gala a jít dělat křoví za kilčo, kdyby bylo potřeba dokladovat personální obsazení.

Poslední problém byla právě ta firma. Samozřejmě jsme žádnou neměli, ono zakládat si eseróčko není zrovna rozumný, když není, co na něj fakturovat. Zavedli jsme první celofiremní brainstorming a po krátké poradě se čtvrtým a nejchytřejším společníkem jménem Google jsme usoudili, že stáhneme vzor Společenské smlouvy a založíme eseročko.

A tak se i stalo. Bod jedna, pan Google obstaral Společenskou smlouvu, bod dvě, Kemal novou myš, bod tři: stačilo sehnat základní vklad. Dvěsta litrů, případně alespoň polovic. Mno, kdybychom měli tolik, tak asi nepodnikáme jako otroci opensourcových nedouků, ne? Nakonec založila hotovostí rodina, pod mnoha kecy a přísahami, že to hned vrátíme, takže jsme kilčo složili na účet, upravili ve smlouvě, že jsme splatili polovinu základního jmění a šli se smlouvou na soud.

Ehm. Nemůžete mít sídlo v Praze, když nemáte v Praze, kam ho napsat. Dobře, opět posloužili rodiče, sídlo se napsalo do Chomutova, jen už to nevypadá tak dobře, jako Pařížská 2, Praha 1 …

Nebudu vás šponovat. Třikráte jsme si vyměnili se soudem naši společenskou smlouvu, aby se ukázalo, že od doby, kdy ji pan Google vypracoval, se třikráte změnil zákon a v podstatě se neví, co na ní změnit. Údaje, které k tomu poskytoval soud, byly dost nekompatibilní s naším chápáním a spojeným slovům jsme nerozuměli ani se slovníkem cizích slov. Pro programátory to nejlépe ilustruje věta jednoho starého MS compileru, který zdrojový kód po kompilaci odměnil chybovou hláškou “Při kompilaci došlo k chybě 415”, což se po dlouhém hledání v dokumentaci rozřešilo vysvětlením “k této chybě dochází zpravidla při kompilaci”. Zkrátka: rekurze. Ano, stejně tak jsme věděli, že naše chyba nastává nejčastěji při podávání společenské smlouvy na soud, méně častěji jsme se s ní setkávali při oblékání ponožek do sandálů. Jenže to nám nepomohlo.

Plni zoufalství jsme obešli spolužáky, kteří měli semestr obchodního práva, abychom pochopili, že není v moci lidské nám pomoci. Že je třeba sesoustopit do Zásvětí, mezi eta – vyvržené. A tak jsme se obrátili na právníka.

Právník se podivil, jak jsme si mohli myslet, že bychom mohli zvládnout sami sepsat Společenskou smlouvu a nabídl nám, že za 20 000 Kč celou věc vyřídí a do půl roku budeme mít eseročko, “když bude všechno v pořádku s ostatními papíry”. Protáhli jsme obličeje. Právník nás nechal chvilku koupat v potu, přeptal se, kolik zakázek už čeká na fakturaci, zmínil se o neoprávněném podnikání, vůbec dělal všechno proto, aby zasekl udičku. A pak nabídl východisko. Za třicítku nám eseročko prodá. Už hotový. Jen si vyplníme do smlouvy převody, můžeme to udělat na místě a v momentě, kdy mu dojde třicítka na účet, to podá na soud a máme eseročko se sídlem u něj v kanceláři. A zdůraznil, že nepotřebujeme základní vklad.

Co nám zbývalo, vzali jsme to.

A chcete nějaký závěr tohohle plakání nad úředním systémem téhle země? Asi bych ponechal stranou, že tři vysokoškoláci nejsou schopni založit v průběhu jednoho měsíce firmu, protože není jisté, zda to vypovídá o školství, soudnictví nebo úředním šimlovi. Shrnul bych to pod tag “podpora podnikání”. Mementem pro mě bylo finále. Právník sice s námi vyřídil a podal smlouvu, kterou soud akceptoval. Jenže ta bába na soudu špatně přečetla jméno firmy a přepsala nám do počítače jméno snad z jiný smlouvy, snad z její oblíbené telenovely. Namísto našeho geekovského ubercool Internet Technology Solutions s.r.o. nám zapsala Vanden Brink s.r.o. (obojí jsem pro blog změnil, nebojte)

Když jsme znovu dorazili za právníkem, vysvětlilo se, že bába na úřadě se neobtěžovala změnit jméno společnosti, ačkoliv to změna smlouvy výslovně žádala. Právník se zamyslel a vysvětlil nám, že buďto můžeme prudit úředníka, což se nám může šeredně vymstít, nebo můžeme uznat, že naše původní jméno je debilní a je to zásah Prozřetelnosti. “Navíc,” namítl právník, “to zní holandsky a holanďani mají v software dobrou pověst. Nejste vy holaňďan?” otočil se na Kemala, který přikývl, protože zrovna nerozuměl.

Ponaučení nakonec jestvuje. Vyhýbejte se srážce s úřadem. Právnika plaťte včas a bohatě. Nehádejte se o pitomosti, jako je to, že jste se chtěli jmenovat jinak. A od obojího utíkejte, jako by vás na nože brali, než vás na ně vezmou.

PS: Asi v tomto okamžiku chápete, že malý problém naší firmy byl, že jsme byli mínus třicet, takže jsme si ještě dali nepříjemné soarré s domácím, kterému jsme nahlásili, že další měsíc bude bez apanáže. Nebyl nadšen a ujistil nás, že je to naposledy. Nelhlal.