Startupič

V pátek si vždycky dopřeju trochu osobních radostí a hodinku procházím všechny možné spamy a mailinglisty, které mi chodí na jeden speciální, k tomu zřízený účet. Je to takový můj úlet, kterým se snažím držet krok v branži pro nás důležité: emailová komunikace. Je fascinující, jak mizerně se v Česku mailinglisty používají.

Ponejprv jsem chtěl reagovat na vaše zprávy na Twitteru, pak se k tomu přidal probíhající startuperský spor Jakuba Macha na Lupě s Robinem Raszkou stran toho, jak má správný startup vypadat. Zda má mít efektivní businessplán a vydělávat na sebe, růst z vlastního, nebo zda má jít bezhlavě do vývoje načinčaného produktu a najít kafku, které se to za velké střelí.

Díky všem za blahopřání, je to tak, právě jsme střelili podstatnou část firmy amíkům. A protože jsem při té příležitosti musel objíždět naše kondominia s lidmi, kteří nejsou náturou příliš evropani, uvědomil jsem si, jak je ta Evropa rozmanitá. Asi nejlépe to dokladuje naše historka ze snahy o východní expanzi. Nám v Česku přijde, že strašně dobře východním zemím rozumíme, kterýžto dojem máme hlavně v okamžiku, kdy sedíme na prdeli v klimatizované kanceláři v Praze…

Víte, co se mi na podnikání dneska líbí? To, že máte možnost poskládat si všechno ve firmě po libosti, nemusíte se dusit s něčím, co potřebujete a přitom dělat nechcete. Jsme komponentní firma. Když se po revoluci dával na podnikání můj otec, musel si všechno, první a poslední, zařídit sám. Akorát ten záznamník k telefonu mu dělala matka, která seděla doma a přijímala vzkazy, pro které si pak táta z budky na rohu volal. Dokonalý časy, táta tomu říkal „mobil s retranslací“.

Tím nemyslím ožrat je na firemní akci. To máte za sebou nebo před sebou. Naopak, teprve je čeká čest, stát se vaším zákazníkem. Minule jsem líčil, jak jsme si vybudovali databázi potenciálních zákazníků a jak jsme ji začali provolávat. A že nám pomohla Mirka nastavit systém tak, abychom destilovali a destilovali. Jenže, jaký systém?

Abych se vrátil k původnímu tématu toho, jak jsme se kvalitním sexem dopracovali k obsáhlé zákaznické bázi. Jak to bylo? Před třemi lety jsme byli dost jelimánci, ono taky na ekonomce se dozvíte ledasco stran makroekonomických indikátorů Peru, ale jak pořádně roztlačit káru a začít nahánět klienty, k tomu slyšíte obecné chrchle slov, které se nám nějak nedařilo přetavit v konkrétní (úspěšné) kroky.

Možná se vám zdá, že mám na český právní systém pifku. Mám. Odůvodněně. Po letech podnikání jej považuju za největší překážku podnikání a jak se často říká: kdybych věděl, jaký to je, našel bych si teplý zaměstnanecký mís­to. Určité štěstí mají malé firmy, které nikomu nevadí a nepadne na ně pozornost. Když vyrostete do velikosti, když už nejste malí a neviditelní, ale viditelní, jenže pořád ještě málo důležití na to, aby si na vás nikdo nevyskakoval, máte to prostě těžký…

Už jsem naznačoval, že zákazník je pro business docela zásadní komodita. Můžete být odborář jak noha, ale když točíte na trase prázdnou tramvaj, jednou to někomu dojde. A u software je to némlich to samý. Můžete mít sebelepší software, který má optimální jádro a čistotu kódu, jaká se nevidí – ale co je to platný, když není fakturace a fakturace zpravidla není, když není kunčoft.

Udělám malou odbočku v našem povídání před tím, než si zavzpomínám na naše první akvizice zákazníků. Proč byste vlastně měli mít touhu doinstalovávat si něco do skvělého open source eshop řešení? No, především proto, že chcete zajistit něco více, než vložit zboží do košíku. Třeba chcete vědět, co a jak se prodává.

Snad už jste zatlačili slzy, ke kterým vás pohnul náš osud a boj o nám zabavené notebooky. Dneska jsem se chtěl zastavit u první fáze našeho obchodování. Té, kde bych dnes řekl, že to bylo poněkud špatně. Máme eseročko, jsme tři kluci schopní naprogramovat cokoliv a právě se ukázalo, že na trhu je zřejmě poptávka po správě open-source řešení. Nainstalovat si je umí kde kdo. Údržovat ledaskdo. Upravovat málokdo…